Petr Junek: Apokalypsa - Poslední revoluce (ukázka z knihy)

   Ocitl na podivném místě. To místo bylo potemnělé a jeho barvy byly vyhaslé. Svět živých zůstával za ním a on stál před branou samotného Pekla, svého domova. Brána byla vysoká, zdobená spoustou ornamentů urážejících Boha. Byla původně stříbrná, ale ta barva stříbra se na tomto pompézním místě proměnila v kovově šedou. Zde nikdy nebylo slunce. Vedle brány byla vysoká zeď podobná čínské. Zeď byla šedá a táhla se mlhavou krajinou daleko za obzor. Krajina za zdí byla ponořena v mlze a byla hornatá a nehostinná. Od brány vedla kamenná cesta dlážděna dobrými úmysly. Každý ten kámen byl člověk, který chtěl změnit princip světa, avšak byl nepochopen a zavrhnut. Nicméně Peklo ho nikdy nezavrhlo. Cesta vedla do mlhavých dálek a byla očividně dlouhá. Bránu nikdo nehlídal, Charles se dotkl jejich ornamentů a vstoupil do krajin hluboko pod Nebem kde nikdy nebyl žádný svatý ani samotný Bůh. Šel po té cestě do náruče černých hor, kde stromy nikdy nedorostly a staly se z nich hrůzostrašné pahýly. Ani tráva zde nebyla, prostě nic co by dávalo této krajině sebemenší náznak života. Nyní měl všechny hory téměř pod sebou. Cesta byla hodně vysoko. Vypadalo to jakoby šel po dlouhém mostě zavěšeném volně v mlze. Jenže tato cesta byla vydlážděna až dolů do hlubokých soutěsek kam nebylo přes prošedivělou mlhu vidět. Charles si toho nevšímal. Dobře to tu znal a věděl kam dojde, což se mnohým nestává a nejistě přešlapují po kamení cesty se strachem co bude dál. Tam v mlhavé dáli se zablesklo světlo. Byl to oheň. Cesta splynula s kamenitou krajinou. Bylo to jako kdyby byla skutečným mostem mezi dvěma horami. Teď dávala pocit bezpečí, neboť byla širší a již nebylo kam spadnout. Stál ve svém astrálním těle před skálou, v níž byla velká jeskyně osvícena světlem pochodní. Přistoupil blíž, všiml si, že v té skále jsou schody vedoucí dolů. Pochodně byly připoutané na skále tak dva metry nad schodištěm a svým chladným ohněm vítají syna Satana. Začal sestupovat po schodech dolů. Vzpomněl si jak tudy procházel jako nevinný člověk, aby přijal svůj těžký úděl – stát se vyslancem Pekla. Vzpomněl si, když sem vstupoval jako Charles Leonare, jemuž tuto scenérii Peklo předhodilo v Pyrenejských horách, však opatřenou více iluzí, aby se mladý Charles nepolekal. Dnes sem ta samá duše přichází v astrálním těle Charlese Clarka, kterému bylo dáno do vínku ohnivé znamení. Stal se tak nejsilnější osobností Pekel, hned po svém otci. On a Satan jsou jednou osobou. On je zárodkem všech zlých duší. Je vůdcem Zla a strůjcem vší podvratnosti na Zemi. Ta jediná síla, která dokáže hýbat světem. Posunout jej dál. Jeho astrální tělo září. Ví, že pověřením moci jeho fyzická smrt nic protentokrát neznamená. Neboť čas se již navršil a on našel sílu dělat zázraky. Nic nebude zpomaleno. Jeho smrt je pouze mezník, čas načerpání sil pro další útok, který přijde velmi brzy. Ano, již brzy se všichni alchymisti celého světa dozví, že jejich víra není jen pouhou slupkou nýbrž šťavnatou náplní. Každý žijící v zajetí přestane mít strach a každý nespravedlivě odsouzený bude mít nový soud. Charles zrychlil krok. Došel na konec schodiště. Ocitl se na místě, které také dobře znal i jako člověk. Prostor připomínal malé přírodní divadlo. Před sebou měl něco jako pódium vytvořené neuměle kamenem. Kolem něj tvořily skály stěny. Nejvyšší skála byla za Charlesem. Tyčila se do výše až její tělo polykala mlha. Na tom pódiu stál on – přízrak známý jako Muž bez tváře nebo Eniel. Stál tam nehybně a čekal. Jeho oči splývaly s mlhou a s černým pláštěm si pohrával vítr. Charles se na něj podíval a hleděl dlouho do očí přítele, průvodce Peklem.
   „Tak vítej.” Řekl majestátně přízrak. Charles jenom přikývl.
   „Pojď, něco ti ukážu.” Eniel pokynul rukou a dal se do pohybu. Antikrist ho následoval, přičemž sledoval jeho vznášející se krok a přemýšlel, kdože to vlastně je, ten Eniel. Zná ho už tolik tisíciletí. Vždy mu stál po boku jako strážný anděl. Tenhle proklatec, strážce věčného ohně Pekla, stín života pronásledovaných, tisíciletý odpůrce Boha a všeho co je potlačením lidských tužeb a přání. Charles nikdy neviděl jeho tvář odkrytou. Neustále jí skrýval pod kápí. Jediné co neskrýval byly jeho oči, které mu vždy připomínaly měsíc plující noční oblohou. Antikrist se i přesto domníval, že Eniel je krásný. Že je skutečným andělem. Nebo alespoň jím byl.
   Šli už celkem dlouho do prudce stoupajících kamenných schodů procházejících skálou. Občas se schody stočily, ale pak se zase narovnaly až světla z pochodní splývala do jednoho. Nakonec vyvstali na vrcholu skály. Byla to ta nejvyšší skála Pekla. Eniel se rozhlédl a pak řekl.
   „Hle, ti přicházejí z americké katastrofy.” A ukázal na dlouhý zástup duší, které přicházely ve svých astrálních tělech zpátky tam, odkud povstaly. Zástup byl hluboko pod nimi a zrovna procházel cestou odkud před chvilkou přišel zastřelený Clark. Byl dlouhý, až nebylo vidět na jeho konec, který se ztrácel v mlze. Pod ním byla taktéž mlha. Vlastně to vypadalo, jako kdyby se ty duše ocitly v Nebi, jenže to by ta mlha nesměla být tak šedá a temná. A zástup se pomalu šoural jako když se vracejí přeživší vojáci z těžkého boje. Ovšem zde byla situace trochu jiná. Zaprvé, ti všichni tam dole jsou již mrtví a za druhé jsou to budoucí vítězové. Ale to si patrně zrovna teď neuvědomují a svou smrt berou jako prohru. Jejich astrální těla byla stále poničená a krvavá. Někteří měli přelámané končetiny. Ti co měli zlámané nohy byli podpíráni nebo neseni ostatními. Byl smutný pohled na ty mrtvé, které Bůh odsoudil a poslal do Pekel. Mnozí z nich ještě vůbec nepochopili co se děje. Nevěděli, že jsou mrtví a nemohli si vzpomenout proč se ocitli na tak hrozném místě jako je toto. Ale brzy pochopí a jejich rány se vyčistí. Ovšem jen na čas a jen proto, aby byly znovu proražené a znova finálně zacelené. Dlouho se na ně díval. Byli mezi nimi i jeho přátelé z politických kruhů, kteří cítili jeho přítomnost a hledali ho očima. Ostatní je měly sklopené. Ti co pochopili a co byli na světě přímými aktéry společenství Neviděných brali svou smrt jako nesplnění svého úkolu a jejich podříznutá hrdost jim nedovolovala zvednout hlavu. Ti další plakali nad ztrátou života, nad odloučením od svých přátel, rodiny a žen…
   „Taková je válka.” Ozval se Enielův hluboký hlas. Charles se neotočil a jen zašeptal.
   „Ano…válka už začala.”
   „Čekají, hleď.“ ozval se opět hluboký hlas.
   Charles se otočil. A z vysoké hory uviděl dav jež čítal milióny duší. Ty nové ještě docházely, avšak ty ostatní byly tady již delší čas. Jejich rány byly už zahojené. Měly zdvihlé oči plné očekávání. Na sobě měly černá roucha podobné jako nosil Eniel. A na čele nebo na pravé ruce cejch 666.
   A ten dav pojednou zvolal.
   „Kdy už, náš pane, vykonáš soud a za naší krev pomstíš ty, kdo vládnou na Zemi?“ Antikrist se až lekl, ale nedal to znát. Podíval se do toho velkého davu na setmělé straně Pekla. Jsou tady již řadu let. A každý den čekají na jediné slovo a to slovo je POJĎ. Řečeno z úst Antikrista jako výzva k finálnímu boji a vykonání pomsty na tom kdo zabránil jim žít. Všiml si, že mezi nimi hned v prvních řadách je i rada starších – padlí andělé, kteří padli společně s jeho otcem. Stejně jako dav tak i oni čekali na ten den, kdy pomstí svůj pád. Dívali se do Charlesových očí s nadějí, na kterou tak dlouho čekali. A tuší, že jejich den se blíží. Stejně tak to cítil i ten miliónový dav, který napjatě čekal. Charles si všiml nezapálené pochodně zapíchnuté ve skále. Pohlédl na ni a ona se rozhořela. Vzal ji do ruky, pozvedl ji nad hlavou a pak mocným hlasem zvolal.
   „Váš čas je blízko! Přišel jsem, abych vám zvěstoval zprávu, že vaše bolesti budou pomstěny. Nezůstane jediná křivda na tomhle světě ani jediná slza. Vaše fantazie bude proplouvat celým vesmírem a nikdo ji již nebude omezovat! Hrůzovláda despoty zvaného Jahve končí! Více nebude moci, která ho vysvobodí. Již brzy vydá zem své plody, které jsme dlouhá tisíciletí ošetřovali a dovolá se konečné spravedlnosti. Pak vykonám soud. Potrestám, toho který nazval mého otce hadem a Satanem a nebudu mít píď soucitu, neboť jak mohu se soucitem soudit bezcitného? Ne! Pohár bolesti již dávno přetekl a já nehodlám se již dál dívat na tu krev!”
   Davem prošel tichý šum. Znělo to jako když vítr zafouká ve hvozdech. Antikrist se nadechl a pak pokračoval. Jeho hlas byl silný a sebevědomí:
   „Čas blouznění, čas snění, odmítání, slibování, bojování, vraždění, churavění, kázání a zakazování. Ten čas bude mrtev! Jen co přebrodíme poslední řeku, která je ovšem plná krve. Musí být, neboť Bůh se nevzdá bez boje. A raději celé lidské pokolení vyvraždí, než aby ho svěřil do mých rukou a uznal, že už dávno prohrál. Bude sesílat pohromy – zemětřesení, krupobití, zkázu, smrt a bude se snažit to vše svrhnout na mě. Vše teď bude záležet na vás.”
   Na chvilku se odmlčel.
   „To vy jste alfou a omegou, jste prvními kdo přichází a posledními kdo odchází. Jste vůdci svých životů. Bůh žije ve vás, protože vy sami jste si bohem. Zůstaňte silní a vyčkejte ještě krátký čas. Vaše touha bude naplněna.”
   Potom sešel dolů mezi ty padlé duše. Podal svou astrální ruku prvním z prvních, tedy padlým andělům. Vyzval je, aby šli za ním a oddělili se od davu. Vešli do velké jeskyně, kde plály pochodně. Jeskyně byla chladná a nehostinná, avšak měla své kouzlo skryté v srdci neprůchodných skal. A tím kouzlem byla její historie, neboť zde se odehrála ta nejdůležitější zasedání, které hýbala celým světem. V zadní části jeskyně byl velký kamenný stůl a něm byla rozházena spousta knížek. Všechny ty knihy byly otevřené a jejich stránky se neustále v rychlém sledu samovolně převracely jako by se do nich opíral vítr. To jsou ty knihy - moudra a tajemství celého světa a také budoucnost. Neboť v této místnosti se budoucnost skutečně píše. Jednu z těch knih kdysi přečetl jistý prorok, avšak když dočetl dal se do pláče. Potom vydal svědectví, kterého se dodnes děsí svět. Ovšem to svědectví nebylo přesné. Bylo přepólované.
   Zástup prošel beze slova kolem těch knih a posadil se k vedlejšímu stolu. Bylo jich celkem devět – Antikrist, Eniel a dalších sedm padlých andělů. Jejich tváře byly vážné a nehybné. Nad stolem kde seděli byl veliký obraz anděla. Měl na sobě rudý plášť a v ruce otevřenou knihu. Jednu z těch, která byla na stole. Ten anděl měl zlaté vlasy dlouhé po ramena, univerzální postavu a krásný obličej, tak krásný, že nemůže být ženy na světě, která by si jej nezamilovala, byť jen na plátně. Anděl měl rozevřené ruce jako tu knihu a ta kniha se jmenovala – bylo vidět na přebal – PRAVDA. Jméno toho anděla bylo Lucifer – nositel světla (pravdy) do všech duší. Kdo zná tak ví, že se tento anděl zprotivil Bohu, protože jeho pravda byla čistá jako sníh a byla čitelnější než ta Boží. A tak ho svrhl, donutil ho žít dlouhá léta v nehostinných horách astrální dimenze daleko od Ráje a jeho lidu. Pak mu dal jméno Satan – nepřítel a jeho pravdu obrátil v lež. Ale ta pravda je tady stále. Je skrytá v podzemí Pekel v knížkách, které se neustále otáčejí. Avšak další osudy Lucifera jsou nejisté. Dal zrodit svého syna a pak zmizel. Říká se, že se stále prochází v katakombách Pekla se svou lucernou a osvěcuje ty nejtemnější kouty lidských duší. Zvedá je na nohy, dělá z nich opět důstojné lidi, neboť oni byli nespravedlivě odsouzeni a co hůř – svůj rozsudek vzali jako pravdivý a kají se. Tam v černých skalách přijímají svůj úděl, který nemusejí nést. Antikrist si vzpomněl na svého otce, kterého nikdy neviděl, a tak se zeptal těch co byli svrženi s ním.
   „Vím o vás, že jste nejvyššími hrdiny Pekel, že jste ho i vy sami založili v době, kdy na svět padl veliký stín a rozhodnutí udeřilo do kalendáře světa jako soudcovo kladivo. Prozradili jste mi velká moudra, naučili mě stát na nohou, být stejně odvážný jako vy. Učili jste mě magii, alchymii…moudrosti a spravedlnosti. Avšak když jsem se zeptal na vaší minulost, vždy jste odvrátili zrak. Vím, jak je těžké mluvit o prohrách, vždyť sám jsem jich prožil mnoho. Teď žádám vás Zavržené, rozpomeňte se na svou bolest. Řekněte mi co se stalo, kde je můj otec?
   Andělé neskrývali smutek ve svých tvářích. Dívali se na Antikrista a v jejich očích se odrážel příběh tak starý jako lidstvo samo. Byli krásní – ti andělé. I po těch staletích nosili bílý šat avšak ten byl zborcený krví a zamazaný špínou celého světa. Kdo byl moudrý viděl tu krásu, kdo ne viděl postavu muže oblečeného ve špinavém plášti s umazaným pokřiveným obličejem a dlouhými zablácenými vlasy. Z očí mu tekla krev a z úst vyčnívaly dva veliké tesáky. Antikrist byl prozíravý, takže vše viděl jinak. Viděl sedm zářivých andělů oblečených v krásná bílá roucha čistější než ta co nosí andělé v Nebi. Každý z andělů měl krásnou tvář a jejich oči byly laskavé a přátelské, ovšem byla v nich bolest. Bolest tak velká až otřásala základy Pekla. Eniel stál opodál. I jemu se Antikrist podíval do jeho mlhavých očí. On jediný nosil černý šat a nikdy ani tady v Pekle neukázal svou tvář. Ta byla celé věky obehnána temnotemnou tmou.
    „Tenkrát…” Dal se do řeči první anděl. „Tenkrát Jahve svolal v Ráji poradu andělů. Vše bylo jinak. Ta dávná minulost nás pálí jako sůl v ranách. Jahve nastolil systém, který hned na to bez jakékoli rady spustil. Sám se pak jmenoval Pánem a začal trestat ty, kdo se mu odmítali poklonit. Jak anděle, tak lidi. Jeho systém byl a je založen na nesvobodě kohokoli. A na nesmyslné hře života se smrtí, bolestí a nemocí. Bylo jen otázkou času, kdy se mu jeden ze spravedlivých postaví. První byl Lucifer. Hned po vyhlášení nového stavu mu pohlédl do očí a řekl:
   „Tys zplodil matku, ale já pojmu jejího syna dříve než se narodí.” Potom mávl svým rudým pláštěm a odešel. Ostatní andělé se dali do vzrušené debaty. Pak jsem viděl zástupy jak opustily svá místa a následovaly Lucifera. Stál jsem tam a pozoroval ten čas, kdy se Nebe rozdělilo na dva tábory. Později se strhla bitva na Nebi, kterou Lucifer a jeho družina prohrál a byl vyhnán z Ráje. Od té doby bude svět v zatracení, neboť ztratil svou opozici…”
   První anděl sklopil oči a odmlčel se, do řeči se dal druhý anděl.
   „Potom jsme četná léta počítali mrtvé… Víš jak zrůdná je smrt člověka…? To není nic proti smrti anděla, neboť člověk umírá jen na krátký čas, druhá smrt je konečná…. Celá armáda padlých ležela u moře. Vítr si pohrával s jejich šaty a lítostivě se pohupoval nad stromy. V ten čas svět přišel o řadu spravedlivých. Lucifer když viděl tu zkázu zvolal mocným hlasem, který zaburácel do Nebes a slíbil pomstu těm všem co žijí na Nebi a všem jejich pokolením. Pak dlouho stál tam na břehu moře a proklínal Boha a všechny ty co mu slouží.”
   I druhý anděl se odmlčel a slovo si vzal třetí.
    „My ostatní co jsme přežili jsme šli hledat novou zem, až jsme našli tento kraj. Zde je jediné místo, kde se cítíme svobodní a v bezpečí. Každý kdo přichází, přichází ze své vlastní vůle. Usídlili jsme se zde a nabírali nových sil. Našeptávali jsme lidem na Zemi, vyprávěli jim příběhy o svobodě, o tom jak by mohli žít jinak. Někteří pochopili, jiní ne. Ti co pochopili se později spojili a tak vzniklo společenství Neviděných, které působí dodnes a čeká na své konečné povstání.”
   „A můj otec, co je sním?” Skočil do řeči andělovi Antikrist.
   „Tvůj otec…” vzal si slovo první anděl „se dlouho nemohl smířit s tou zradou. Nikdy nepochopil ten princip zaměřený proti člověku. A pak těžko snášel ta slova, jež skloňovala neblaze jeho jméno v Božích ústech. Také jeho raněná tvář ho trápila. Uvědomil si, že jeho čest nenávratně pozbyla jména a že není schopen vést Peklo k tolik vzdálenému vítězství. Hned na počátku jmenoval vládu a pak zmizel. Jeho moc je tady stále s námi, ale on samotný nikoliv.”
   „Avšak ty Charlesi Clarku,” vzal si slovo druhý anděl, „máš jeho ducha. Jsi stejně krásný jako býval on, máš stejné oči. Jeho duch proudí v tobě.”
   „Ty jsi alfou i omegou Pekla, ten nejvyšší kdo zde kdy byl. Jsi plod svého sémě. Tvůj čas je tak blízko, tak jdi… nastal čas ukázat světu pravou tvář!” Dopověděl třetí anděl a v tu chvíli zmizel jako přízrak. V místnosti zůstal akorát Charles, Eniel a neustále se otáčející se knihy.

Vzkříšení

   Mlha se skláněla k zemi a skalnatou krajinou se proháněl studený vítr. Bylo šero, jen lesk pochodní z dálky připomínal, že je zde nějaký život, ačkoli je to život mrtvých a potrestaných. Potrestaných za svou touhu po svobodě. Dlouhý zástup se blížil k branám Pekla v čele s Antikristem, Enielem a padlými anděly. Ti ostatní byli vybráni na misi, jejímž cílem je svést svaté a nevinné. Budou vpuštěni do chaosu, který se vytváří na Zemi.
   Dav kráčel po kamenném mostě, po němž před nedávnem přišel Antikrist. Peklo zůstávalo za nimi a chvělo se nad obrazy příštích událostí. Na druhé straně se zase chvěje svět před silou, která jej brzy pojme. A třetí strana, totiž Nebe se spustilo ve vodopád slz a stále nabírá sil k obraně svého majestátu. Každý člen zástupu byl oděn v černé kápi, jež měla na pravé straně vkreslený bílý pentagram. Na čele nebo na pravé ruce měl každý z nich cejch. To jsou ti, které zahlédl prorok z biblických časů. Dav se tiše blížil k bráně, která spojovala Peklo se Zemí. Když Antikrist jako první došel k bráně, otočil se k davu a pokynul rukou. Ten se na jeho pokyn zastavil. Pohlédl za bránu, kde byla kamenitá cesta, která končila v nedaleké mlze.
   Za branou byla rakev. Černá se zlatým lemováním. V jejím čele byl červeně vkreslený velký Bafomet – podoba Satana ze starých mýtů, jež ho znázorňovaly jako kozla v pentagramu. Rakev do půlkruhu obstoupilo sedm padlých andělů. Eniel si stoupl proti nim a pomalu začal posunovat těžkým víkem. A když jej odkryl dav se zalekl. V rakvi leželo fyzické Antikristovo tělo ve světě lidí známé jako Charles Clark. Tělo mělo postřelenou hlavu. Jeho oči byly otevřené a vyvrácené na hlavu a celkově bylo bílé a prochlazené. Peklo se ještě více setmělo, to když padlí andělé započali svůj rituál. Mlha se protáhla kolem rakve jako by chtěla ovinout svého pána. Kdesi v dalekých horách Pekel se rozezněl blesk. Z úst andělů se ozývala podivná slova v táhlém rytmu, který neustále zrychloval. Také jejich hlas byl tím více důraznější a hlasitější. Země se zachvěla a Peklo se také otřáslo pod mohutným bleskem, který oslnil zvědavé oči celého zástupu. A když se vzpamatovaly, marně hledaly svého pána, který ještě před chvílí stál vepředu. Antikrist se vtělil zpět do svého raněného těla v rakvi. To se začalo zmítat v neskutečné křeči, jako kdyby jím probíhalo tisíce ampér. Z rány na hlavě opět začala stříkat krev. Jazyk v ústech se začal pohybovat a ty vyvrácené oči opět probleskávat nezměrnou touhou tak jako dřív. Pojednou se ruce křečovitě chytly hran rakve a zaťaly se svou silou do dřeva. Antikrist se v rakvi pomalu posadil, rozhlédl se po svých přátelích, potom povstal. Smrtelně raněný, ale živý. Pohlédl směrem k davu a řekl:
   „Tímto projděte nyní vy všichni, věnuji vám opět život!” Rukou udělal nepatrný pohyb a pokynul svou zakrvácenou hlavou. Tam za ním, za jeho rakví a anděly se nezcela rozplynula mlha, aby ukázala své tajemství. Pod ní se totiž ukrývaly další rakve s mrtvými. Byla to těla těch, jež zemřeli nedávno při katastrofě v Americe, ano těch, jež zabil Bůh. A ďábel jim nyní vrací život. Těla v rakvích byla různě pohmožděná podle toho jak dotyčný muž či žena zemřeli. Některá byla dokonce spálená či zcela rozdrcená…