Podstata strachu: Jak je důležité míti skus
Fear Itself: Something with Bite
USA/Kanada, 2009, 41 minut
Režie: Ernest R. Dickerson
Scénář: Max Landis
Hrají:
Wendell Pierce (Wilbur Orwell)
Paula Jai Parker-Martin (Patty Orwell)
Meshach Peters (Oliver)
Fulvio Cecere (policista)
Wilbur Orwell je veterinář žijící úplně normálním všedním životem. Jeho životním stylem je práce a domácí pohoda. Dopřává si sladkostí, tělesně zanedbává svou ještě stále vilnou jiskrnou ženu, zapomíná na synovy koníčky a jeho podřízený Jeff zcela přehlíží jeho autoritu. Místní zprávy jsou plné čerstvé senzace – ve městě něco zabíjí lidi, vypadá to na nějaké velké zvíře. Jednoho dne nějaký muž přinese do Wilburovy ordinace podivného velkého tvora, kterého přejel autem. Než tvor zemře, stihne Wilbura pokousat. S Wilburem se začnou dít změny, zlepší se mu čich, vrátí se mu, k velké radosti jeho ženy, sexuální apetit a začne se toulat po nocích. Jenže další oběti násilných zabití se začnou rekrutovat z jeho okolí, nejdříve něco na kusy roztrhá Jeffa, poté něco napadne i Wilburovu sekretářku Mikaylu, která útok přežije jen zázrakem.
„Jak je důležité míti skus“ ze všeho nejvíce působí jako jakýsi nejapný, trapný žert. Snad by se dalo i opomenout, že to s horrorem má společné jen výskyt vlkodlačího monstra, dal by se i přijmout pokus hodit to do komediálního hávu, včetně rádoby vtipného českého názvu. Jenže ona to není ani komedie. To je prostě jedním a nejvýstižnějším slovem karikatura, dvěma slovy nepovedená karikatura.
A to hlavně všemi postavami, které se v příběhu vyskytují, samotným Wilburem Orwellem, při jehož exhibici změn nastupujících po kousnutí vám bude až stydno, počínaje, přes jeho přehnaně cáklou sekretářku, z níž se marně snažili udělat upjatou puťku (a kterýžto neúspěch se provalí při závěrečné scéně oběda/večeře u Orwellových) a konče karikující explozí a vrcholem trapnosti v podobě vraha – to už se nejde smát ani blbosti a naprosté absenci soudného smýšlení scénáristy, režiséra i hereckého představitele samotného.
Zkrátka, všechny postavy, které se v příběhu objeví, nejsou normální, buď jejich herečtí představitelé a představitelky přehrávají (jako v případě jinak poměrně normální paní Dougdale), nebo postavy samy o sobě jsou neuvěřitelně nerealistické, kdy ani na okamžik nejste schopni připustit, že by se mohly vyskytovat v reálu. Je to sbírka přecharakterizovaných exotů, na níž můžete narazit opravdu jenom ve filmu, opravuji, v blbém filmu. Nejnormálnější je tak zřejmě jen Wilburova žena, která je sice taky cáklá, ale tak nějak mile a navíc má neuvěřitelnou jiskru.
K výčtu slabých a nepovedených věcí by se daly přičíst i triky a masky, po celou dobu působí hodně levně a rychle spíchnuté, což je až s podivem, člověk by si řekl, že podobný seriál má k dispozici více (nejen finančních) prostředků, tohle často vypadá, jako dělané na koleně. Ale dalo by se to vysvětlit tím, že si všechno tohle schovávali na závěrečnou scénu s vlkodlakem. Ta se vymyká výše napsanému, po dlouhé době vlkodlačí maska, která mě zaujala a vypadala opravdu hezky.
Příběhu se nedá upřít jistá dávka originality, ne v ději a zápletce samotné, to je jen další otřes, který vás čeká, ale co se týče jakéhosi pozadí příběhu. Jsou zde patrné stopy pokusit se vlkodlačí příběh a samotnou vlkodlačí mytologii trochu inovovat (vlkodlak jako pes neudělá nic, co by neudělal jako člověk) a trochu tu jednotvárnou vlkodlačí linii – kousne tě vlkodlak, ty se pár dní budeš měnit, pak se staneš vlkodlakem a budeš žrát další lidi – trochu upravit. Což na druhou stranu také není dnes už nic nového, v upírském žánru to frčí už dlouho a dostalo se to už do stadia, které mnohým hororovým fanouškům není moc k chuti, ale u vlkodlaků (a obzvláště v tomto příběhu) to ještě může být závanem nového čerstvého vzduchu (i navzdory vlkodlačím veganům).
Hodně se mi líbilo celkové vyznění filmu, že navzdory všem strašidelným a hororovým monstrům, je často tou největší bestií, na kterou můžete narazit samotný člověk. I díky tomu, Patty Orwellové, povedené masce a nezvratitelnému faktu, že jsem se alespoň párkrát zasmál – to neodstřelím, i když je to druhý nejhorší díl.
