Je 1. března roku 1692. Na základě zatykačů jsou předvedeny tři obviněné ženy z čarodějnictví. Otrokyně Tituba, žebračka Sarah Goodová a stará nemocná žena Sarah Osbornová. Třetí jmenovaná je natolik vážně nemocná, že sotva stojí na nohou. Předsedou soudu, který se bude konat v místním kostele, je ctihodný John Hathorne.
Scéna jako na divadle. Vpředu sedí soudce společně s přísedícími, v prvních lavicích osm posedlých dívek. Do kostela vstupují tři obžalované. Dívky začínají své představení. Při spatření čarodějnic dostávají podivné záchvaty. Tvrdí, že duchové obviněných žen je koušou a píchají. A tak neustále povykují a ošívají se. Soudci Hathorne a Corwin se dotazují obviněných, proč neustále dívky trápí? Když ženy zapírají, začne na ně Hathorne křičet. Ani to nepomáhá. Sarah Osbornová a ani Sarah Goodová nevědí, o čem je řeč.
Jediná Tituba se doznává k čarodějnictví. Bylo to velice prozíravé. Zřejmě se začala obávat, aby nevyšlo najevo to, že s dívkami vyvolávala duchy. A tak vypovídá, že ji ohrožoval černý pes, který jí nařídil dívkám škodit. Pak se u ní ještě objevily dvě velké kočky, jedna černá a druhá červená, a ty ji přinutily, aby jim sloužila.
Na setkání s oběma obviněnými létala na tyči, za doprovodu domácích skřítků. Jedním z nich byl žlutý pták se ženskou hlavou. Toho vlastnila Goodová. Druhým skřítkem, který patřil Osbornové, byl chlupatý tvor s dlouhým nosem. Jen si nemohla vzpomenout, kde se vlastně ten sabat konal. Dívky jí přispěchaly na pomoc. Bylo to na louce, poblíž zahrady reverenda Parise.
Čarodějnický sněm v prostředí, kde vládl tvrdý režim a vše bylo hříchem, probíhal zcela odlišně nežli v uvolněnější Evropě. Tady se nekonaly žádné sexuální orgie. Spíše to vypadalo jako na přednášce nějakého světoběžníka. Čarodějnice seděly ukázněně v řadách za sebou a klidně naslouchaly projevu Pána pekel.
Tituba si ještě vzpomněla, jak ji jedné noci její dvě kolegyně přinutily napadnout nožem jednu z posedlých dívek, Ann Puthamovou. Ta to okamžitě potvrdila. V noci k ní přišly opravdu čarodějnice a chtěly jí uříznout hlavu. Jak se jim ubránila, vysvětleno nebylo.
Jestli uvedené divadlo začalo Titubu bavit, nebo jen chtěla co nejvíce od sebe odvrátit pozornost, už se asi nedozvíme, ale jisté je, že se rozhodla do celé záležitosti namočit ještě další osoby. Vypověděla, že v Massachusetts je ještě dalších šest žen, které se upsaly peklu. Ty měl pod svým patronátem bělovlasý, černě oděný muž. I k ní několikrát přišel. Požadoval, aby se mu upsala krví do ďáblovy knihy. Když do ní nahlédla, viděla dalších devět podpisů. Komu patřily, nevěděla. Byla totiž negramotná.
Když soudci zvážili vše, co bylo řečeno, dospěli k názoru, že jde o hrdelní zločin. Soudit ho, bylo mimo jejich kompetenci. A tak se všechny tři ženy stěhují do vězení v Bostonu. Goodovou a Osbornovou zajistili železnými řetězy, aby jejich duchové nemohli dívkám škodit. Tituba, která se ke všemu doznala, byla zřejmě této potupy ušetřena. Nemocná Sarah Osbornová si v řetězech dlouho nepobyla. Krátce po svém zatčení ve vězení vydechla naposledy. Druhá Sarah měla tužší kořínek. Zdá se, že jí ve vězení nechyběla ani tak svoboda, jako spíše tabák, na kterém byla závislá. Jelikož se na ní chodili dívat zvědavci, žebrala u nich o tabák do dýmky. Vinu nadále popírala. Byla proto odsouzena k smrti.
Tituba zůstala ve vězení. Přečkala zde to největší běsnění a pak ji někdo koupil. Tím nám z příběhu mizí. Je to tak trochu zvláštní. Žena, která se přizná k tak „hrozným“ činům, je po roce na svobodě. Druhá, která celý nesmysl odmítá, je s okamžitou platností popravena. A manžel Tituby? Pochopitelně, že byl také na ráně. Ale dostal se z toho docela šalamounsky. Stal se také posedlým. A jako oběť už nemohl být viníkem. Začalo další pátrání.
