Přízraky noci
Dead of Night
Velká Británie, 1945, 103 minut
Režie: Alberto Cavalcanti, Charles Crichton, Basil Dearden a Robert Hamer
Scénář: John Baines, Angus MacPhail a T. E. B. Clarke podle příběhů H. G. Wellse, E. F. Bensona, Johna Bainesa a Anguse MacPhaila
Hrají:
Mervyn Johns (Walter Craig)
Roland Culver (Eliot Foley)
Mary Merrall (Foley)
Googie Withers (Joan Cortland)
Povídkový film je v případě hororu tak trochu žánr sám pro sebe. V průběhu celé historie kinematografie, především pak po druhé světové válce, je možné nalézt povídkové filmy, které chtějí být hororem. Tohle platí i v případě snímku „Přízraky noci“, který se v tomto směru stal tak trochu legendou, i když ve srovnání s tím, co přišlo později, je to celkem slabé a je zde v podstatě jedna jediná povídka, která skutečně vybočuje.
„Přízraky noci“ jsou filmem, který je velmi zajímavý hlavně z jednoho důvodu. Ty povídky, tak, jak jsou prezentovány, mají docela dobrý rámec. Na začátku sledujeme jednoho člověka, Waltera Craiga, jak se setkává s lidmi. Hned od začátku je mu něco divného. On ty lidi totiž zná, a to i přesto, že je nikdy v životě neviděl. Anebo neviděl osobně. On je totiž viděl ve svých snech.
Jeho sny jsou ale o to zajímavější, protože mají být jasnozřivé. A tak je jeho jasnozřivost testována a dochází k tomu, že jsou vyprávěny příběhy (založené na dílech známých i méně známých autorů fantastiky – mezi nimi je mimo jiné i H. G. Wells), které jsou místy podivné, místy mají s jasnozřivostí něco společného a sem tam i dojde na trochu tohoto opravdového strachu, ale v hororovém povídkovém filmu je jich skutečně až příliš málo. Tohle je obrovská škoda, protože jsem očekával, že „Přízraky noci“ budou trochu zásadnější, alespoň pro světový horor obecně.
Příběh je rozdělen do jednotlivých povídek, které jsou bohužel v konečném důsledku spíše konverzační a na atmosféru dochází snad až v poslední scéně filmu, což je hodně smutné, protože zde jsou využívány celkem zajímavé expresionistické prvky. Nedá se nic dělat. Film byl celkově pojat spíš tak nějak komicky, a i když jsou zde momenty, které přinášejí lehké mrazení, je jich skutečně málo.
Nejvíce mě asi dostala povídka s břichomluveckou loutkou, která je sice v současné době už trochu vyčpělá, ale ve své době mohla mít ten správný efekt. Myslím, že tvůrci dobře věděli, proč ji dávají až na konec. Tam se skutečně vyjímá nejlépe. Je to taková třešnička za jinak nepříliš chutným dortem, který sice neurazí, ale ani neměl moc čím nadchnout. „Přízraky noci“ tak pro mě zůstávají jen jedním z mnoha.
Hodnocení: 50 %
