Robert T. Szmidt: Szczury Wrocławia - Chaos
Insignis Media, 2015, 542 stran
Je srpnový páteční večer roku 1963. V polské Wrocławi zrovna potírají epidemii neštovic. Z karanténní izolace pouští první zdravé občany. Když tu náhle je z okna z patra budovy vyhozena sestra a jeden lékař. Uvnitř propukl chaos. Mnohem větší však propukne venku, když sestra i doktor zcela v rozporu s utrženými smrtelnými zraněními vstanou a vrhnou se na ostatní v karanténně. Mrtví začínají ožívat, nelze je nijak zabít a podivná nezastavitelná nákaza se postupně rozšiřuje po celém městě.
Zombie je prostě současný fenomén, který již stravuje, vykrádá a paroduje sám sebe. Vrhá se na nás neustále odevšad, jako pověstné mrtvoly, které nechtějí zůstat mrtvé a pořád znovu a znovu vstávají a obtěžují. Na první pohled se tento subžánr již zcela vyčerpal. Nelze přijít s ničím originálním a tvůrci hledané nové cesty nevedou do příjemných, sympatických a zajímavých končin. Zbývají jen dvě možnosti – forma a návrat. Ani forma se však, obzvláště ve filmové podobě, moc neosvědčuje. Návrat ale funguje vždycky.
A jako by si toho byl Szmidt vědom. Jako by, snad i pro rok, v němž se jeho příběh odehrává, chtěl udržet zombie formu. Nehodlám tvrdit, že je inspirace Romerovou legendou „Noc oživlých mrtvol“ hlavním hnacím motorem jeho románu, na to jsou „Szcury Wrocławia“ o dost více monumentální a rozsáhlejší jak prostorově, tak postavově, ale při čtení jsem se cítil úplně stejně blaženě, jako při sledování Romerovy klasiky. Lze najít pár styčných bodů.
Kde se nákaza vzala, se nedozvíme, alespoň ne teď. Zombie soudruzi a soudružky socialistické Polské lidové republiky jsou děsiví, brutální, plouživí, neutíkají, nemyslí a nejsou to žádní adrenalinoví atleti. Dokonce - a to mě mrzí, že se to ze subžánru v současné době prakticky vytratilo - i když jim useknete nějakou část těla, ta se dál pohybuje a žije vlastním životem. Prostě stará dobrá atmosférická potěšující a sympatická klasika. Od Romerova předobrazu se Szmidtovy zombíci liší vlastně jen jedinou výraznou vlastností – nejdou zabít. Vůbec nijak. Můžete je střílet do hlavy jak chcete. Pořád jdou po vás. Dokonce… Ale ne, to bych už spoileroval. Krátce řečeno, není to s těmi potvorami vůbec lehké, jsou opravdu neživí a žádné myslitelné řešení na ně nefunguje. Vytváří to nádhernou atmosféru tísnivé bezútěšnosti.
Szmidt nijak netroškaří, roztáhne zombíky opravdu po celém městě a postupně se věnuje různým jeho oblastem. To by mohlo být vnímáno jako negativum. Více než pětisetstránková kniha totiž v podstatě nemá žádného hlavního hrdinu ani malou uzavřenou skupinku hrdinů, kolem něhož (nich) by se příběh koncentroval a točil. Postav a jmen, s nimiž se čtenář při čtení setká, je tolik, až se v tom začne ztrácet. Je jich moc, čtenář proniká zástupem jmen jako hrdinové davy zombíků, a k některým z nich si nedokáže vytvořit vůbec žádný vztah. Stávají se jen neurčitými postavami, kterým se něco děje, s jakýmsi jménem, které možná už zaregistroval, nebo je úplně nové. Nebo naopak, nějakou postavu si zafixuje, zapamatuje si ji, stane se mu sympatická a je rád, když se k ní kniha v nějaké kapitole vrátí, ona ale v půlce knihy prostě zmizí. U těch jmen bych se na chvilku zastavil. Szmidt totiž před psaním tohoto románu na svých stránkách vyhlásil konkurz na jména postav, a tak se kdokoliv mohl přihlásit, aby po něm byla pojmenována nějaká postava. Szmidtovi se přihlásilo přes dva tisíce lidí, do svého románu použil jména více než dvoustovky z nich. Musím říci, že i při mé chabé znalosti polských autorů, mi některá jména byla více méně povědomá.
Na druhou stranu je třeba říci, že ta záplava postav je zajímavým osvěžením, kniha se nekoncentruje na pár hlavních hrdinů, s nimiž čtenář tráví celou dobu a všechno se děje jim. Takhle to hezky koliduje s reálným ohrožením celého města zombie nákazou. S ní se potýkáme společně se zajímavým vzorkem jednoho určitého města – od hospodského, přes překupníka a pašeráka alkoholu, učitelku a učnice zdravotní školy, vojáky, členy lidových milicí, antikomunistické disidenty až po vysoké stranické představitele a jejich manželky a milenky. Ona epizodičnost kapitol a postav přináší neustále něco nového, minimálně v charakterech, které příběh a události v něm táhnou.
Přináší to také spoustu zajímavých scén, ať už minimalistického nebo monumentálního charakteru. Szmidt svůj román hezky proložil tu krvavou scénou, tu silně atmosférickou, jinde zase neskutečně dramaticky dojímavou. K těm nejlepším scénám bych určitě zařadil první projevení se nákazy (již zmiňované vyhození zdravotní sestry a doktora z okna), výborná je celá část odehrávající se v dívčím internátu, má parádní atmosféru a skvělé scény. Hodně silné jsou okamžiky, kdy se ukáže, že zombie nákaza nemusí být tím nejhorším, na co hrdinové narazí, že obyčejný člověk může být mnohem větším a bolestnějším zlem. Čtenáři se dostane prostě všeho, co žádá.
Mockrát jsem se se zombie subžánrem v literární podobě nesetkal. Možná i proto bych Szczury Wrocławia považoval za to nejlepší v tomto směru. Má to až takřka hollywoodsky filmový přesah, při věrnosti předlohy a dobrém rozpočtu by z toho byl určitě hezký film, ještě lepší seriál (do filmu tohle prostě nenacpete). Na druhou stranu si to udržuje lokální jak prostorové, tak i dobové prvky (k čemuž hodně dopomáhá plánek města umístěný na vnitřní straně obalu knihy). Prostě zombie epidemie v socialistické lidově demokratické zemi se vším, co k tomu patří.
Pohltí to, místy i nadchne, obecně hodně potěší. Tohle je kniha, která by si český překlad zasloužila bez mrknutí oka. Je pro českého čtenáře pochopitelná, vychází mu vstříc, z takového toho retro pohledu může i pobavit. Neděje se v ní nic, co by nepochopil.
Velkým negativem knihy je její závěr. Protože žádný není. Místo něj je tam zjištění, že tohle je jen jedna část, kterou bude (ještě pořád nevyšla) následovat pokračování. Hodně to zamrzí, celé je to tak rozsáhlé a pohlcující, že absence nějakého uzavření hodně negativně přehluší případně natěšení na další události a strasti wrocławských soudruhů, dělníků, milicionářů i disidentů tváří v tvář společnému nepříteli.
Kromě použití jmen skutečných živých lidí se, zdá se, Szmidt, odhodlal ještě k jednomu zajímavému kroku. Jeho knihu totiž uzavírá krátká, žánrově tématická povídka „Horda“ Artura Olchowy. A podle všeho další část „Szczur Wrocławi“ uzavře zase další povídka od jiného autora. Hodně zajímavý nápad. Už i proto, že „Horda“ je fakt povedená zombie povídka. Se svěžím závanem originálního a netradičního přístupu k tématu.
V neposlední řadě potěší určitě přebal knihy s titulní ilustrací v čele. Jde o opravdu hodně dobře odvedenou práci.
