Silent Hill
Vydala společnost Konami v roce 1999 pro PlayStation
Přes všechny novátorské a originální nápady, hra samozřejmě nevyrostla na zelené louce. Podobnost s o tři roky starším "Resident Evil" nebyla vůbec náhodná (a stejně náhodné není ani to, že je obě díky filmovým adaptacím znají i lidé, kteří v životě neseděli u počítačové hry). Jak praví legenda, "Silent Hill" byl poslední záchranou pro tým, jehož předešlé projekty pohořely. Po svém si vyložili, co do ní vložit, aby byla úspěšná i na Západě. Historie pak jen dosvědčila, že měli pravdu.
Pojďme na začátek: Harry Mason jede se svojí dcerou Cheryl na dovolenou do městečka "Silent Hill". Klidnou cestu naruší dívka, která vběhne do silnice a způsobí nehodu. Harrymu trvá, než se po nárazu probere, a Cheryl mezitím zmizí někam do mlhy, která obklopuje cestu i město. Najde ji? Příběh by mohl napsat každý zručný scénárista, ovšem pokud ho zařadíme do dobového kontextu, vyplyne na povrch jeho nevšednost. Místo toho, aby autoři naklonovali úspěšné akční tituly, chopili se subtilního tématu temné fantazie a nočních můr.
Výrazným posunem do sféry psychologického hororu bylo pojetí hlavní postavy. Zatímco v "Resident Evil" čelí nebezpečí protřelí vojáci, Harry je obyčejný muž, který není v nejlepší fyzické kondici, který neumí pořádně střílet a který se přirozeně bojí. A že se je čeho bát, to dokazují už první kroky v "Silent Hillu". Na Harryho útočí monstrózní děti, z kůže svlečení psi a něco mezi harpyjí a pterodaktylem, v létě začne sněžit a v poledne se stmívá... A to je jen začátek.
Ponechme stranou, že prvky jako sníh, mlha a špatně osvětlení místnosti měly také zakrýt nedostatky dobové grafiky, neboť posloužily svému účelu nadmíru dobře. S omezeným výhledem a s pouhou pomocí rádia, které ruchem upozorňuje na blízké nebezpečí (kolikrát jsme jen ten koncept později viděli znovu a znovu), hlavní postava stojí proti světu, který má svá vlastní pravidla a roviny reality. Podstatnou součástí zážitku ze hraní je právě odhalování věcí, které zpočátku nedávají smysl, aby později do sebe (víceméně) zapadly. Harry může částečně ovlivnit děj a klíčové momenty řešit různými způsoby, od čehož se odvine jeden z alternativních závěrů.
U "Silent Hillu" si mnozí teprve uvědomili, jak velké možnosti poskytuje zvuková složka a jak dokáže rozšířit prožitek u média, které bylo do té doby považováno především za vizuální zábavu. O rádiu a jeho účelu jsme se už zmínili, ale k dokonalosti ji dotáhl skladatel Akira Yamaoka. Dramatické scény dokázal vybudovat tak, že se v nich hudba postupně, dlouze zintenzivňuje a roste do kaskády nervních zvuků, až je to k nevydržení. Na druhou stranu "Silent Hill" bohužel trpěl nemocí her z devadesátých let, tedy lehce přihlouplými dialogy a přehnaným, nepřirozeným projevem dabérů.
Zatímco na obsah se pěly ódy, problémy mělo technické zpracování. Zatímco grafické nedostatky ve vykreslení prostředí se hravě zakryly mlhou a stíny, ovládání selhávalo obzvlášť v soubojích. Nastavení kamery, která automaticky a bez možnosti ovládání přepíná mezi pohledem třetí osoby do "atraktivních" úhlů, ztěžuje střelbu po nepřátelích. V užších uličkách měl hrdina problém projít tak, aby nenarážel do stěn. Grafika působila zaostale už v době vydání, obzvlášť co se týká vykreslení lidí a monster, ale někdy bylo těžké identifikovat i obyčejné předměty. Proti tomu vystupují okatě filmové meziscény, zpracované mnohem dokonalejší 3D technologií.
Na závěr neopomeňme podotknout, že filmová adaptace "Silent Hillu" patří mezi těch pár snímků založených na počítačových hrách, které neskončily katastrofou. Původní herní titul následovalo mnoho dalších dílů, včetně reinkarnace v podobě sedmého "Silent Hill: Shattered Memories". Fanoušci však pořád nemají návštěv tohoto tajemného města dost a podle všech zpráv se připravuje deváté pokračování pod vedením Hidea Kojimy, známého zejména jinou úspěšnou sérií "Metal Gear Solid".
