Škola hrůzy
Eerie
Filipíny, 2018, 110 minut
Režie: Mikhail Red
Scénář: Mikhail Red, Mariah Reodica
Hrají:
Bea Alonzo (Pat Consolacion)
Gillian Vicencio (Eri)
Fe GingGing Hyde (sestra Constanza)
Jake Cuenca (Julian Castro)
Pat pracuje jako psycholožka a poradkyně v dívčí katolické internátní škole. Jako v každé podobné škole i v této koluje legenda o mrtvé školačce, která se oběsila na zdejších záchodcích. Jenže ve škole brzy začnou umírat studentky a Pat po nocích rozmlouvat s duchem oběšené Eri. Vedení školy se pokouší vše ututlat a vysvětlit tou nejjednodušší cestou, Pat tak nezbývá, než se dostat do střetu s ředitelkou školy a odhalit tajemství mrtvé Eri.
„Škola hrůzy“ je na jednu stranu taková trochu klasika. Kdyby ji natočili Korejci, bez sebemenšího zadrhnutí by zapadla do jejich škatulky Yeogo kuei-dam, tedy školních hororů. Divák znalý asijských duchařských hororů by si mohl odškrtávat položky. Církevní dívčí škola, legenda o oběšené studentce, ponuré a prázdné noční internátní chodby, šedivý obraz, pomalé a dlouhé záběry, lekačky, bílé obličeje, mladé Asiatky… a vrzající dveře. Jen ty dlouhé vlasy částečně přináší menší změnu.
Přesto všechno se rozhodně nedá film odepsat jako neoriginální nudná šmíra. Navzdory své snad zbytečně dlouhé stopáži a pomalému tempu dokáže zaujmout nejen svou vizuální stránkou. Bea Alonzo v roli sympatické Pat vypadá trochu jako mladá Ilona Csáková. Film je vizuálně neuvěřitelně ponurý. Je tak silně hozený do šedivých odstínů, až je vlastně v podstatě černobílý. Neustále v něm hřmí a hodně času prší. Většina děje se odehrává v noci a i během denních scén slunce jako by neexistovalo.
Potěšující je, že kromě klasických a provařených (tedy zcela očekávatelných) lekaček se film pokouší nahustit atmosféru i trochu jinak. I dějově se v závěru snaží trochu zaujmout. Nechybí zvraty, (ne)překvapivé odhalení, přesto mi tak nějak přišlo, že i když v klasické linii, formálně i obsahově ty pohnutky nebyly tak poetické a smutné, ale hlouběji tvrdé a drsnější. Krátce a spoilerově řečeno, že záporák nebyl pouze další chudák, kterému bylo jen ubližováno, ale i on sám projevil svou vlastní dávku vnitřního zla.
Ve filmu se na různě krátkou dobu objeví jen čtyři mužské postavy, každá z nich však má svůj vlastní odlišný charakter a posouvá příběh kupředu. Film se také vedlejší linií lehounce věnuje problematice trestu smrti.
Co je však v podstatě naprosto šílené, je fakt vycházející ze samotné historie Filipín. Člověk si řekne asijský horor, ale už jména v titulcích vypadají zvláštně a netypicky. A pak, přišlo mi, že se ve filmu mluví snad třemi až čtyřmi různými jazyky – nějakým místním dialektem, angličtinou a španělštinou nebo portugalštinou. A to dokonce i dvě postavy během vzájemného rozhovoru mluvily každá jinak.
„Škola hrůzy“ na jednu stranu vlastně ničím nepřekapí na druhou stranu je slušným zástupcem svého žánru. Obzvláště vizuální stránka je velmi příjemná, pohlcující a poutavá (byť místy přehnaně okatá). Film může zároveň potěšit i zklamat. Zklamat pokud jste s podobně laděnými asijskými duchařskými příběhy přišli do styku hlavně prostřednictvím jejich západních remaků a epigonů, potěšit, pokud jste právě zrovna tomuhle stylu, jak žánrovému tak formálnímu, propadli. A on má své kouzlo, to ne že ne. Ten film není špatný, pokud jste na něj naladěni.
