Sora no daikaijû Radon
Japonsko, 1956, 82 minut
Režie: Ishirô Honda
Scénář: Takeshi Kimura, Ken Kuronuma a Takeo Murata
Hrají:
Kenji Sahara (Shigeru Kawamura)
Yumi Shirakawa (Kiyo)
Akihiko Hirata (Kashiwagi)
Akio Kobori (Nishimura)
Cesta po mapování monster nejen té japonské kinematografie pokračuje a tentokrát se zastavíme u třetího monstra, které se narodilo ve studiu Toho. Tím monstrem je Radon, nebo Rodan, jak chcete. Pro Japonce Radon, ale asi aby se to nepletlo s tím chemickým prvkem, Američané si létající bestii přejmenovali na Rodana a snímek je tak často jako „Rodan“ nebo „Rodan! The Flying Monster“ uváděn.
Když se na Rodana podíváte, asi ani není moc těžké pochopit, kde se tvůrci inspirovali, když tohle monstrum navrhovali. Jedná se v podstatě o pterodaktyla, létajícího ještěra, který brázdil nebesa v pravěku, ale v tohle případě je stále poměrně aktivní, a to i ve věku moderním. Rodan v tom ale není sám, ve filmu se objeví ještě obří hmyz, Meganulon, který nejen, že jde po lidech, ale také se stane Rodanovým krmením.
Příběh začíná s tím, jak se člověk pouští stále hlouběji a hlouběji do země. Opět je zde tedy určitý prvek toho, jak se lidstvo snaží stavět proti přírodě, nemluvě pak o tom, že je zde úvod o tom, co dokáží způsobit atomovky. Ti, kdo začnou katastrofu, jsou však horníci, kteří rubou možná až moc hluboko. Příběh startuje tím, že se horníci začnou ztrácet a je třeba objevit příčinu tohoto stavu. Jak se ukáže, na vině je právě Meganulon, obří hmyz, který se horníky živí.
Nejedná se ovšem o největší problém, protože v hoře, která je podrobena těžbě, žije něco, co by mohlo být pro lidstvo ještě větším problémem. Tím je samozřejmě vejce Radona, který se probudí k životu a postaví se lidem, kteří narušili jeho habitat. A tak se lidé musí vehementně bránit. Jak to tak vypadá, rozhodně to nebude souboj vyrovnaný, ale je asi jasné, na jakou stranu se jazýček vah nakonec přikloní. Závěr je pak trochu moc rychlý a vlastně ani není v souladu s tím, co slova vypravěče říkají. Opravdu je člověk tím, kdo v takových případech vyhrává?
Snímek je barevný, což mu pomáhá po stránce vizuální, na druhou stranu, po stránce trikové je vidět, že „Gojira“ byla přece jen dokonalejší a tentokrát jsou modely opravdu jen modely. Tohle není animace Raye Harryhausena. Ale oni se Japonci určitě ještě polepší. Minimálně je vidět, že jsou schopni trochu variovat příběh a pořád v něm nechat emoce, protože pořád jsou zde nějaké ty vztahy.
Hodnocení: 65 %
