Vidím sebe klečet,
v kaluži krve.
Začínám brečet,
pro tebe.
Kolem mě střepy
a kusy nábytku.
Děsivé ticho
zaplavilo vše bezezbytku.
Je chladno,
začíná husí kůže,
bolí mě bok,
rána od nože.
Vlevo jsou dveře,
procházím jimi,
sic svítí světlo
nevrhám stíny.
Další místnost
plná destrukce,
další dveře,
klika je v ruce.
Velké udivení,
hoří tu louče,
je tu šero.
Po stěnách něco teče.
Je to tmavé
a je to všude.
Co to je?
Krev barvy rudé.
Proč jsem si všiml,
až teď teprve,
já jsem taky
celý od krve.
Není to nepříjemné,
je to hřejivý pocit.
Ale kde jsem?
A jak jsem se tu ocit?
Něco mě nutí
ochutnat jí.
Je to dobré,
to mě udiví.
Olizuji ruce
a tělo mi zaplaví
strašná agónie
se slastí se střídají.
Motá se mi hlava,
slast mnou prostupuje,
pryč jsou lidská práva,
něco lepšího je nahrazuje.
Cítím zvláštní sílu,
cítím se dobře.
Pomalu mizí překážky
v mé mozkové kůře.
Jsem zvíře.
Jak zvíře dokážu milovat,
jak zvíře dokážu zabít
a ničeho nelitovat.
Už nevidím sebe,
je ze mě šelma,
dravec.
Zem se zachvěla.
Vidím líp
i ostatní smysly se zlepšují,
pradávné moci
tělem prostupují.
Vidím ohně,
pravěké rituály.
Všechno bylo ve mně
a teď se brány zotvíraly.
Vidím minulost,
která se stala.
Cítím budoucnost,
která se teprve psala.
Cítím rituály voodoo
a tak nějak vím,
že v jejich zájmu budu
a neudělám nic s tím.
Krev je mým životem,
krev je mi vším,
přestávám být sluhou
a svět se stává mým.
Otvírají se mi nové cesty,
vidím co jsem neviděl,
dochází mi skutečnosti
nesmyslných lidských pravidel.
Už nejsem člověk
a nechci jím znovu být.
Vidím temnou budoucnost,
temnou krev budu pít.
Další výjev,
jak z děsivého snu,
jsem v další místnosti
a k velké posteli jdu.
Ležíš tam,
jak krásná a nespoutána,
jsi nádherná
avšak neležíš tu sama.
Co je to za chlapce?
Proč je na místě mém?
Copak už nemám místo
v mladém srdci tvém?
Chlapec umírá,
jen jedno kousnutí,
krve mu ubývá
hluboké má usnutí.
Tělo bezvládně padá na postel,
jeho energie stává se mou,
jsem zase silnější
a daleko líp vidím tmou.
Ale co s tebou,
má nevěrná krásko?
Vezmu si tě celou,
budeš navždy mou, lásko.
Pomalu poklekám,
beru tvé tělo do dlaní,
máš krásnou šíji
a krvavé kousnutí na ní.
Krev tvou mám v ústech,
slzy stékají mi po tváři,
pomalu mizí tvá duše,
vytrácí se v božské záři.
Přemáhá mě smutek,
hořkost a trpkost.
Musím odsud pryč.
Obrovská je má zlost.
Útěk pryč,
skok a zakopnutí,
rána o zem,
hluboké usnutí.
Vidím sebe klečet,
v kaluži krve.
Začínám brečet,
pro tebe.
Kolem mě střepy
a kusy nábytku.
Děsivé ticho
zaplavilo vše bezezbytku.
