Tomáš Fiurášek: Třináctá zima v Castwille
Píše se rok 1845, vysoko na skalních útesech stojí kamenná stavba azylu Castwille jako bezútěšný památník hrůz, které kdysi číhaly v dnes již časem poznamenaných halách.
Sanatorium má dlouhou minulost, původně bylo postaveno jako azyl pro kriminálníky a duševně nemocné. Ale bude tomu třináct let, co se začaly každou noc dít divné věci. Nejdříve zmizel jeden pacient, potom jiný při pohledu na něco, co sám nedokázal popsat, zešílel, tři další ošetřovatelé byli brutálně zavražděni a ředitel Castwillského Azylu zmizel neznámo kam. Zbytek lidí ze sanatoria uteklo a po několika letech zešíleli a zemřeli uprostřed agonie nočních můr.
Když mi slova těchto zvěstí stále dokola zněla v hlavě, rozhodl jsem se, že sám prozkoumám stíny tohoto pro svět podivuhodného kamenného domu právě v onen čas, kdy nebude hlídáno, protože přístup k Sanatoriu byl střežen dnem i nocí kromě Štědrého dne. Jednoho adventního večera jsem ležel v posteli a díval se směrem ke skalnatému zasněženému úpatí, z jehož útesu se tyčila ona údajně prokletá kamenná stavba.
Po chvíli jsem se otočil na bok a tupě zíral do zdi, sledoval jsem, jak stříbrné měsíční paprsky malují na zeď přízračné stínové obrazce, a přemýšlel jsem. Ještě ten večer jsem se pevně rozhodl, že zajdu do vesnice Castwille, která se krčila pod tím prokletým místem.
Druhý den jsem vyrazil na cestu. Nebylo to daleko. Město, ve kterém jsem tehdy bydlel, bylo takřka hned vedle Castwille. Po příchodu do vesnice jsem si našel hostinec a požádal tam o nocleh. Když jsem se pár důvěryhodným vesničanům svěřil, že jsem přijel navštívit - ač nezákonně - Castwillské Sanatorium, obloukem se mi začali vyhýbat. Ve tváři měli nepopsatelnou hrůzu, děs a nenávist, jen když jsem vyslovil jméno tohoto prokletého místa. Samotného mne zajímalo, proč mají z Castwille takovou hrůzu, a tak jsem se začal nenápadně vyptávat. Mluvili o azylu jako o doupěti démonů na hranici mezi zemí a peklem, jako o prokletém místě. Čím déle tyto pro mne bezduché fámy opakovali, tím více ve mně živili neukojitelnou zvědavost Castwille prozkoumat.
Poněvadž byl ke skalnímu úbočí přísný zákaz vstupu pod trestem smrti, musel jsem se tam vydat toho jediného večera, kdy cesty nebyly tolik střeženy – na Štědrý den. Když slunce zapadlo za obzor, na svátečně modročerné hluboké nebeské klenbě se zatřpytily první chladné lucerničky hvězd a noc nad krajinou rozestřela svůj plášť, začal jsem se se smíšenými pocity zvědavosti, nedočkavosti i obav chystat na cestu. Do brašny jsem si vzal starou elektrickou svítilnu a telefonní aparát. Oblékl jsem si kabát a vyrazil jsem.
Cesta k sanatoriu byla sice poklidná, ale mlhy všude kolem bylo najednou tolik, že jsem sotva viděl, kde končí cesta a začíná zamrzlý močál. Měsíční svit spolu s havraním křikem mne doprovázel až ke skalám, kde se údajně nachází ono prokleté místo.
Pomalu jsem kráčel po hladké ledové krustě, která v tom zlověstném tichu vydávala až příliš hlasité zvuky. V dáli se rýsovaly stále se přibližující obrysy chladné kamenné stavby. Netrvalo dlouho a vyšel jsem z Castwillského lesa a stál jsem přímo u staré železné brány sanatoria. Byla vysoká, rezavá, mohutná. Tyčila se vysoko nade mnou. Vší silou jsem se do ní zapřel a se skřípotem jsem ji otevřel. Vstoupil jsem do zahrady. Temná změť zasněžených keřů i spletité větve vzrostlých stromů, to vše vyzařovalo prapodivnou atmosféru. Zmocnil se mne podivný pocit. Nevím, čím to bylo, snad fámy o tomto prastarém místě vzbudily v mém podvědomí hrůzu z Castwillského azylu, i když jsem se sám zařekl, že těm babským povídačkám věřit nebudu.
Prošel jsem tou opuštěnou zahradou a v krátké době jsem se dostal k hlavní bráně sanatoria. Byl jsem překvapen, že železná brána ani brána kamenného domu nebyla zamčená. Zdálo se mi to prapodivné, ale neváhal jsem pokračovat dál.
S vypětím všech sil jsem se opřel do brány azylu. Zlověstně zaskřípala, ale povolila a s kvílením se otevřela. Když jsem překročil práh, padla na mne hluboká tíseň. Cítil jsem se, jako bych už nikdy neměl být šťastný, zároveň jsem cítil nepatrné mrazení v zádech. Nevím, jak ten pocit popsat.
Opatrně jsem sáhl do brašny a vytáhl elektrickou svítilnu, zapnul jsem ji a posvítil jsem si do starého chladného kamenného sálu. Na zdech doposud visely obrazy, na stolech stále ležely dokumenty. Svícny s lampami byly již zalité voskem. Vzal jsem je do rukou a vložil je tiše a obezřetně do brašny a pokračoval v cestě. Opatrně jsem našlapoval a celou dobu jsem si snažil vsugerovat, že se nic neděje a že legendy o tomhle místě jsou jen babské tlachy.
Stoupal jsem po dlouhých obloukových schodech vedoucích podél zdi stále nahoru a prohlížel si obrazy. V tu chvíli jsem se podíval z okna a zalekl se. Něco podivného jsem zahlédl. Sám nevím, co to bylo. Snad nějaká postava v plášti s cylindrem na hlavě u západní brány.
Uvědomil jsem si, že to, co jsem viděl, nebyla živoucí osoba. A taky jsem věděl, že už nemohu popřít existenci duchů nebo nadpřirozena.
Srdce mi tlouklo strachem tak nahlas, že jsem neslyšel vlastní dech, mohl jsem pouze pozorovat jemnou páru vycházející z mých nozder. Zářila nepřirozeně jasně v měsíčním svitu. Opatrně jsem ztlumil světlo svítilny a pokračoval dále po schodech nahoru. Chvílemi jsem měl pocit, že něco stojí za mnou a šeptá mé jméno. Otočil jsem se, ale nic tam nebylo. Dokonce jsem byl v jednu chvíli naštvaný na své podvědomí, že je ochotno se poddávat oněm trapným pověstem a pomluvám.
Vyšel jsem do druhého patra a zastavil se na chodbě před pokoji. Z dáli chodby jsem něco slyšel. Jako kdyby někdo monotónně opakoval: „Doktore, doktore, doktore…“
Tiše jsem našlapoval po temné mrazivé kamenné chodbě osvětlené měsícem a šel k zadním dveřím pokoje, z nichž vycházel onen prapodivný, snad místy až zoufalý hlas stále opakující: „Doktore, doktore...“
Opatrně jsem tam nakoukl a zděsil jsem se. Na posteli seděl muž, bylo mu asi čtyřicet let, pohupoval se stále dopředu a dozadu, ruce měl sepjaté v klíně a stále opakoval: „Doktore, doktore…“ Chvíli jsem váhavě stál u prahu pootevřených dveří, ale potom má zvědavost zvítězila nad strachem a vešel jsem. Onen prapodivný muž seděl na lůžku, stále se pohupoval dopředu dozadu a zoufale naříkal: „Doktore, doktore!“
Přistoupil jsem blíže, popadl ho za ramena a zatřásl jím s otázkou: „Pane? Jste v pořádku?“
Díval jsem se v hrůze na dvě černé díry zející do míst, kde by měly být jeho oči. Zvedl seschlou ruku a natáhl se ke mně. Ani chvíli jsem nezaváhal, vykřikl jsem a utíkal z toho strašného místa. Dorazil jsem zpět na schodiště. Z druhého patra jsem prchal, co mi nohy stačily, dolů po schodech, ale klopýtl jsem a ze zbylých dvaceti schodů se skutálel. Tvrdě jsem dopadl na zem, po chvilce jsem se podíval nahoru, doufaje, že nic víc než prázdné místnosti a prázdné patro neuvidím. Jenže k mému zděšení onen podivuhodný muž stál nade mnou a jeho prázdné oční důlky tupě zíraly dolů. Po chvíli se na mne děsivě usmál a řekl: „Doktore?“ V tu chvíli jsem ucítil opravdové ledové sevření strachu, zvedl jsem se a bez ohledu na to, co bylo nade mnou, se snažil utéci pryč. Běžel jsem k nejbližším dveřím vedoucím do zahrady, otevřel jsem je a zabouchl hned za sebou. Opřený o dveře jsem se snažil popadnout dech a uklidňoval své prudce bijící srdce. Padl jsem na kolena a rozplakal se, měl jsem natolik zatemněnou mysl, že jsem nemohl ani pořádně myslet.
Později jsem si otřel oči a podíval se kolem sebe. Všude jen zasněžená zahrada a trnité jinovatkou se třpytící bludiště. Jak se dostanu ven? Rozběhl jsem se bezmyšlenkovitě do onoho tajemného měsícem ozářeného labyrintu v domnění, že mne vyvede ven. Bohužel jsem se mýlil. Po chvilce mi bylo jasné, že jsem zabloudil, opět jsem začal cítit tu hroznou nejistotu a nepříjemné mrazení v zádech. Slyšel jsem, jak něco zase šeptá mé jméno. Byl to ten stejný hlas, který šeptal mé jméno i uvnitř kamenného sálu.
Zděsil jsem se a srdce mi opět začalo hlasitě tlouct, neustával jsem v běhu tím strašidelným labyrintem. Po tváři mi stékaly slzy. Děsila mě bezvýchodnost z tohoto labyrintu i konec, který se asi blíží. Běžel jsem, co mi nohy stačily, starými botami jsem se bořil do sněhu. Musel jsem vynakládat velkou námahu, abych ještě běžel, i když jsem sám nevěděl, kam. Jen jsem doufal, že se v dáli objeví konec tohoto tajemného bezbřehého labyrintu. Ale kde nic, tu nic. Stále jen zmrzlé v měsíčním svitu třpytící se trní, tma a temná zákoutí doposud nezarostlých uliček.
Po dlouhém a namáhavém běhu, kdy už mému tělu docházely síly a má mysl byla smířená s koncem, jsem se zastavil. Stál jsem uprostřed nikde nekončícího labyrintu v té podivuhodné zahradě a byl připraven bojovat s čímkoli. Oháněl jsem se brašnou a byl ve střehu. Slyšel jsem, jak se něco šustlo v křoví, a zděšeně jsem se otočil, ale zase nikde nic. Rád bych naslouchal více, ale srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem v tu chvíli byl schopen poslouchat pouze je.
Pomalu jsem se otočil a udělal krok vzad, v tu chvíli jsem se propadl do útrob tajemných katakomb tohoto prokletého sanatoria. Země se nahoře za mnou zavřela a měsíční svit pohltila temnota toho hrůzostrašného místa.
Nezbývalo mi nic jiného, než začít bojovat o holé přežití.
Zapnul jsem si elektrickou svítilnu a procházel katakombami. Tiše jsem našlapoval a ani nedutal. Procházel jsem v kameni vytesanými tajemnými chodbami a došel jsem ke zvláštnímu místu. Vypadalo to jako podzemní masový hrob, sám jsem nevěděl, co si mám myslet. Ovšem hroby mi naháněly takovou hrůzu, že jsem se jim radši obloukem vyhnul a pokračoval dál v chůzi.
O několik okamžiků později jsem došel k jakémusi podivnému místu, připomínajícímu oltář z dob starého Říma či ještě starších. Podíval jsem se na knihu, jež ležela otevřená na oltáři. Snažil jsem se co nejrychleji přečíst alespoň řádeček, ale kniha byla psaná v naprosto neznámém jazyku. Chvílemi mi připomínal starodávnou latinu, chvílemi zase aramejštinu nebo jazyk modlitby z pradávných druidských dob.
Tuze jsem se zalekl, když jsem uviděl, že pod oltářem leží vyschlé tělo s dýkou doposud vraženou do hrudi. Ruka držela dopis. Celý znavený a hnaný neukojitelnou zvědavostí a s myslí zatemněnou strachem jsem opatrně vytáhl dopis z doposud sevřené ruky, dal ho do brašny a prchal pryč. Chtěl jsem být již co nejdál od tohoto prokletého místa.
Slábnoucí světlo svítilny najednou úplně zhaslo. Schoval jsem ji tedy do brašny a pokračoval dál úplně ztracen ve víru temnoty a bezbřehé tmy. Z dáli jsem uslyšel tekoucí vodu, tiše jsem se zaradoval a vyrazil bezhlavě k tomuto zvuku.
Jednalo se o jakousi podivuhodnou ledovou podzemní řeku se splavem. Byl jsem rád, že jsem blízko u zdroje životodárné vody. Ale stále to neřešilo můj problém, jak se dostat z toho labyrintu katakomb ven! Stále uvězněn uvnitř temných katakomb pod děsivým Azylem, z něhož není úniku.
Rukama jsem nahmatal starou vydrolenou kamennou zeď a klopýtal jsem podél ní. Netrvalo dlouho a já v dáli uviděl mihotající se světýlka svící a o pár chvil později jsem se opět ocitl u toho prapodivného oltáře, kolem něhož jsem šel před chvílí. Podivil jsem se, neboť celou tu dobu jsem byl přesvědčen, že mé kroky směřují od oltáře, ne k němu. Byl jsem unavený a jelikož jsem už neviděl nic, co by ohrožovalo můj život, posadil jsem se pod oltář.
Využil jsem přítomného světla a vytáhl jsem z brašny dokumenty, jež předtím ležely na stole v sále Azylu. Při pohledu na první strany mne opět zalila hrůza, těžko říci, zda byla větší, nebo srovnatelná s tou hrůzou před pár hodinami. Byly to plány nemravných, nelidských a drastických pokusů na lidských tělech. Plány, které mohla vymyslet snad jen ta nejtemnější duše, plány, které mohla stvořit pouze bezbřehá temnota lidské mysli.
Postupně mi začaly v hlavě události vytvářet mozaiku, pomalu jsem začal chápat, proč mne duch bezokého muže začal sledovat. Teprve teď mi došlo, že se všichni umučení v tomhle azylu mstí světu. Jinak si to ani můj už tak dost vysílený rozum nedokázal vysvětlit.
Po chvíli jsem se rozhodl opět hledat cestu k východu. Vstal jsem a vydal se na cestu. S hlavou plnou děsivých myšlenek, spojených s těmi hrůzostrašnými dokumenty, jež jsem vzal ze sálu, a s hrůzami, které jsem dnes večer zažil, vzdaluje se od mihotajících svící u oltáře, pokračoval jsem dále cestou nekonečných katakomb. Poslepu jsem opatrně našlapoval podél zdi. Po dlouhé době jsem narazil na překážku. Ovšem tahle překážka mi dodala trošku odvahy, po hmatu to vypadalo jako schod. Jako schod, vedoucí nahoru!
Hlasitě jsem se zaradoval a s nadějí upnutou na pár schodů jsem stoupal výš a výš. Po chvíli jsem narazil na překážku, zapřel jsem se a ze všech sil jsem nazdvihl dlaždici nade mnou. Co mé oči neviděly?
Kamenný sál, v němž jsem před pár hodinami byl. Díky Bohu! Radostně jsem vykřikl a stoupal výš a výš. Ani jsem za sebou nezavalil dlaždici, pouze jsem bezmyšlenkovitě běžel pryč z toho prokletého místa. Rychle ke starým dveřím a pryč odsud!
Jak se mi ulevilo, když jsem se blížil k domovu a viděl kouř z komínů vesnice Castwille.
Doma jsem se posadil a začal studovat dokumenty, jež jsem si odtamtud přinesl. Teprve pak mi o pár dní později a s čistým rozumem došlo, o co vlastně jde. Ještě ten den jsem spěchal do knihovny, aby se mé domněnky potvrdily. A opravdu – potvrdily se. Vypůjčil jsem si staré mapy místa, na němž nyní stojí sanatorium, a to, k čemu jsem došel, bylo úchvatně děsivé.
Po srovnání dokumentů, jež jsem vzal v kamenném sálu, s mapami z knihovny jsem došel k tomuto závěru: Azyl Castwillského Sanatoria stál na dříve posvátném druidovském lese, který byl Římany vykácen, druidové se vzbouřili a prokleli toto místo. Později tam byla postavena tato stavba, která dříve sloužila jako hrad a později jako sanatorium. Kletba všem těm pečovatelům a lidem uvnitř sanatoria zatemnila mozek, někdo se musel dostat k oltáři a přečíst si tam něco, čím probudil ony hrůzy ukryté tisíciletí pod povrchem. O pár dní později jsem si vzpomněl na dopis, jejž jsem vzal mrtvému tělu u oltáře. A tím se vyřešila i má otázka toho, kdo četl z údajně prokleté knihy a kdo tohle vše vyvolal. V dopise stálo:
Již několik set let zde Castwillský azyl nevinně leží
a dozorci i lékaři a jiní zde přítomné pacienty střeží.
Jednou půjdu do katakomb… nevím, co mne tam čeká,
najdu staré schody… slyším vodu… asi stará řeka.
Objevím pradávný pomník a na něm prastarou knihu,
čtením a zvědavostí odhalím čísi vinu.
Kdysi dávno studoval jsem starověké jazyky a dějepis,
teď poznávám ten jazyk i jeho prapodivný těsnopis.
Přečtu pár řádků z téhle prokleté zapomenuté knihy…
Najednou kolem tančí siluety a valí se spousta mlhy…
Zlé síly a stíny z podzemí se pomalu probouzí,
nevím, co se děje…cítím beznaděj, blíží se bída s nouzí…
Prokletí života stínů a temnot na mne pomalu padá,
mou růži naděje a života nestoudný konec zmáhá..
Ano, byl jsem to já, kdo probudil ono Castwillské zlo,
nemůže vyjádřit mou nezměrnou lítost tolik slov…
Proto s tímto břemenem už dál žít prosotě nemohu,
ke smrti sám sobě já teď pomohu…
Edward Brown, ředitel Castwillského azylu.
Teprve nyní mi vše definitivně došlo, pochopil jsem, že ten, kdo vyvolal temné síly z podsvětí, byl Edward Brown, který zmizel uprostřed všech těch hrůz, jež se začaly dít. To on objevil tento starodávný oltář a knihu, již druidové prokleli, to on proklel toto starodávné místo. A uvalil na ně kletbu a probudil temné síly. Po několik nezapomenutelných dnů pachtění se za Castwillským tajemstvím jsem konečně došel k závěru. Byla to nejhorší třináctá zima, nejděsivější Vánoce, jež nasytily můj neukojitelný hlad po tajuplných záhadách. A co budu dělat teď? Na prvním místě se přestěhuji do Londýna, pryč od Castwille a všeho, co mne zde potkalo. A potom? Pojedu o dalších Vánocích k rodině a nechám svého pachtění se za záhadami. A co pak? Pak svěřím své cesty do rukou Božích…
