Una farfalla con le ali insanguinate
Itálie, 1971, 95 minut
Režie: Duccio Tessari
Scénář: Gianfranco Clerici, Duccio Tessari a Edgar Wallace
Hrají:
Helmut Berger (Giorgio)
Giancarlo Sbragia (Alessandro Marchi)
Ida Galli (Maria Marchi)
Silvano Tranquilli (Inspektor Berardi)
Nemůžu si pomoct, ale když se dívám na italské giallo, uvědomuji si, jaký je zde jeden z velkých rozdílů mezi těmi filmy ze 70. a 80. let. Ten velký rozdíl je v nahotě. V dnešní době, i pokud se jedná o hororový film, je nahota v podstatě tabu. Mluvím tady o tom americkém hororu hlavního proudu. Proč tomu tak je? Je to jen proto, že jsou Američani puritánští? Anebo proto, aby si v hororu mohly zahrát hvězdičky, které svoje tělo za žádnou cenu neukážou, ale chtějí být v tomhle milovaném žánru, aby se dostaly k mladému publiku? Herci tak vlastně přetvářejí žánr, což mě trochu děsí.
Ale tak nejsou to pouze herci, jsou to i konvence, kdy násilí může být zobrazováno v podstatě jakkoli, ale bradavku vidět nesmíte. Ani za nic! Já vím, tohle není nic nového, ale jednou za čas to ve mně prostě bouchne. Tohle pokrytectví mě vytáčí. Věnuji se mu v tomhle případě pak hlavně proto, že italská gialla s nahotou problémy nemají a někdy ji dokonce nevyužívají jen pro efekt, ale jako poměrně přirozenou součást filmu. Ze snímku „Una farfalla con le ali insanguinate“ jsem měl přesně takový pocit. Nahota k životu patří, proč by se neměla objevit i ve filmu?
Tak jsem si zase vylil srdíčko, a teď trochu k příběhu filmu „Una farfalla con le ali insanguinate“, který je anglicky uváděn jako „The Bloodstained Butterfly“. Nejedná se o nijak převratnou dějovou linii. Je zde však několik odlišujících prvků. Je zabita žena. Krásná, mladá, za bílého dne. Podezřelým je známý moderátor, který si užije pořádně drsný soud a nakonec jde na doživotí. Vzhledem k tomu, že vraždy dále pokračují i po odnětí moderátorovy svobody, někde se stala chyba.
Giallo „Una farfalla con le ali insanguinate“ je neskutečně uvěřitelné z hlediska detektivního pátrání, kdy některé pasáže jsou skoro až dokumentární. Není to ale doménou pro celý film, spíš jen pro krátké úseky. Čím víc se začíná příběh zamotávat, tím víc vás také strhne. Graduje velmi dobře a vy jen budete čekat, jaká je ta pointa. Další ukázka toho, že na začátku 70. let vznikala skutečně skvělá gialla.
Musím říct, že film mě už od začátku dostal použitím Čajkovského hudby, která je prostě nádherná. Jedná se o jeho první klavírní koncert a myslím, že většina z vás zná už tu úvodní, dramatickou melodii. Italové, podobně jako Japonci, dokáží propojit nádhernou vážnou hudbu s děsivými scénami. Tohle je něco, co se rozhodně nedaří každému. Zde je to podpořeno i dobrým příběhem.
Hodnocení: 75 %
