Vendula Brunhoferová: Poslední večeře
Slunce stálo nad šedými mraky jako chladná lampa a chabě svítilo. Jemné sněžení se pomalu ale jistě k odpolednímu změnilo na vytrvalé chumelení a Štěpán Švejnoha si v jednom nejasně označeném okamžiku uvědomil, že zabloudil. Nechápal, jak to bylo možné, protože byl přesvědčen, že jeho kompas, dárek od tatínka, když se vrátil z vojny domů, fungoval dobře. Střelka však dnes tančila jako zběsilá a ne a ne ukázat správný směr. Mladík se schoulil do kožešiny a blahopřál si, že poslechl tentokrát svoji matku do posledního slova a obalil si kožešinou i kamaše až k botám. Doufal, že kdyby opravdu zabloudil nadlouho, vyděšená máti poběží na četnickou stanici a nahlásí zmizení. Protože, jak se beznadějně díval na zasněžené kopce, to možná bude opravdu potřeba.
V tu chvíli se jako přátelské zamávání zpoza jednoho z kopců vynořil tenký a skoro váhavý pramínek kouře. Štěpán se nadýchl a začal se brodit hlubokými závějemi nahoru na vrchol. Kdyby tu byla aspoň vyšlapaná stezička, posteskl si, když z něj začal lít pot. Nicméně na kopec dosupěl, i když se pak musel dlouho vydýchávat a štiplavý mráz mu dál drásal plíce. Strůjce pramínku kouře, ze kterého se mezitím stal stabilně stoupající sloup, se mu ukázal v plné kráse – skromná, bíle omítnutá chalupa chráněná doškovou střechou s maličkou stodolou a dvorkem umeteným od sněhu. Jak se ukázalo, příjezdová cesta nevedla nikde a tak ve Štěpánovi nadobro uvízl pocit, že jsou obyvatelé chaloupky velmi odstrčeni od okolního světa.
Náhle z chalupy vyšla dívka se smaltovanou mísou v rukách a klekla si k závěji. Rukama začala nabírat sníh. Štěpán kráčel k ní, sníh mu pod nohama vrzal a od zvedání nohou v závějích ho začala pořádně bolet kolena. Dívka zvedla zrak a zkameněla, pak prokřehlé ruce utřela do sukně, popadla mísu a běžela do domu. Štěpán ztuhl, očekávajíc útok rozlíceného pana otce, ale nikdo takový nevyběhl. Chumelenice se mezitím omezila na jemné sněžení. Začalo se smrákat. Štěpán váhal, zdali má jít dál. Je přeci jen Štědrý večer… nemá právo rušit nikoho při svátečním rozjímání. Vzpomněl na svou maminku, která zřejmě ani večeři nepřichystala, protože měla stažený žaludek starostí o syna, který se jí někde zapomněl.
„Hej synku!“ ozvalo se za ním a Štěpán se otočil. „Hraješ si na sněhuláka, či co?“ Bodrý hlas zněl od úst obrovského vousáče, který prošlapával stopy po Štěpánovi. Za ním se táhl o něco menší chlapík, do výšky staršího mu chybělo pár palců. Mladší muž se lopotil se sáněmi plnými dřeva.
„Odpusťte pane,“ váhavě zvolal Šimon, „ztratil jsem se, ale je mi stydno rušit obyvatele zdejšího stavení v tento sváteční den.“
Starší hromotluk se rozesmál. „Obyvatelky tohoto domu jsou dobré křesťanky, jakož i já a můj syn. Slečna dcera i paní matka tě rády uvítají, zbloudilče.“ Herda do zad málem poslala Štěpána do závějí. „Já jsem Josef Konrád, pán zde stojícího honosného stavení a tohle je Petr, můj syn.“
„Ště… Štěpán Švejnoha,“ představil se mladík. „Pracuji ve sklárně hraběte Harracha.“
„Takže tys z Nového Světa?“ zadumal se Josef. „Tos zabloudil daleko, chlapče.“
„Ano pane,“ zarděl se Štěpán. „Byla hrozná chumelenice a můj kompas neukazoval dobře a…“
„Ty máš kompas?“ promluvil Petr poprvé. Jeho oči blýskly zvědavostí.
„Ano,“ řekl Štěpán a chystal se vyndat si řetízek s kompasem ze záňadří, ale starší Konrád jej zarazil. „Jdeme dovnitř, Petře, ty narovnej dřevo do stodoly a pak přijď za námi.“
První co ve světnici Štěpána zaujalo, byla vůně, sytá mastná vůně, která ho přátelsky objala. Panímáma vaří maso, pomyslel si Štěpán a sundal beranici z hlavy a spolu s kabátcem pověsil na věšák u dveří. Na stole stál malý smrček, ozdobený křížalami, oříšky a slaměnými panenkami. Zrovna jednu takovou pletla panímáma, dlouhými jistými prsty splétala stéblo ke stéblu. U plotny stála ona dívka ze závějí a míchala mastnou tekutinu v hrnci. Po chvíli odešla od plotny a z místnosti. Za chvíli se vrátila s ošatkou, ve které byly čtyři mrkve, vzala z kredence škrabku a začala škrabat. Na Štěpána se ani nepodívala.
„Pozdrav Pánbůh,“ poslušně zarecitoval Štěpán. Vždy když to neudělal, instinktivně se skrčil, aby nedostal od mámy pohlavek.
„Dejžto,“ zabručela panímáma a ani nezvedla od práce oči. Dcera neřekla vůbec nic. Divní patroni, pomyslel si Štěpán. Nerozhodně stál ve světnici, když matka dopletla figurku a usmála se na něj. „Odpusť mi mou nezdvořilost, poutníče, ale musím se na pletení soustředit, jinak můžu celou postavičku vyhodit.“ Zvedla se a drobnou figurku zavěsila na stromek. Teprve teď si Štěpán všiml, co je to za figurku.
Smrt.
Po večeři se šel projít na dvorek a našel tam pana otce, jak sedí na sesličce a kouří dýmku. Potahoval z fajfky a pouštěl do noční oblohy tabákový dým. Na dvorek dopadalo tlumené světlo z oken, ale jinak bylo vidět až do hlubin vesmíru. Vzpomněl si, jak všichni zasedli, pomodlili se a začali jíst. Matka nalévala maso s omáčkou, otec jako první zakrojil chléb a podával dál. Dcera občas po Štěpánovi švihla pohledem, ale už nebyla tak rozhněvaně stydlivá jako poprvé. S Josefem si povídali o sklárnách, o letošní tuhé zimě a o zbloudilcích, kteří se letos v zimě někam zatoulali a už se nevrátili.
„Stává se to každý rok,“ řekl Josef zachmuřeně. „Tak jako málem tobě. Někdo si vyjde třeba jen tak na výlet nebo za svou milou o pár kopců dál, stihne ho vánice a je na potíže zaděláno. Slyšeli jsme o tom, mladí lidé, děti… zima je krutá.“
Štěpán pokýval a mezitím se rozhlížel po dvorku. Rezivé haraburdí támhle u plůtku s planými růžemi, vidle ostřími nahoru, stará kamna, která nikdo neodvezl, dveře od stodoly…
… a na nich zámek. Štěpán zamrkal. Co je na obyčejné stodole tak vzácného, aby tam byl zámek?
Josef postřehl, kam se Štěpán dívá. „To kvůli toulavým psům, jak vidíš, nemáme žádná vrata, žádné zdění co by dvorek chránilo. Skladujeme tam maso.“
„Aha,“ řekl Štěpán. „To mi připomíná, večeře byla výborná, nikdy jsem něco tak dobrého nejedl.“
Josef se pousmál: „Můžeš složit poklonu vládkyni kuchyně.“ Zabafal z dýmky a znovu vypustil kouř k obloze.
Dveře se otevřely a ven se vetřel stín. Vstoupil na dvorek a ve slabém světle ze sednice se proměnil v Konrádovic dcerku. Jak se vlastně jmenuje? pomyslel si Štěpán.
„Máš rozestláno,“ zabručel otec, když viděl dceřiny míhající se ruce. „Ona ti nic neřekne, Bůh ji neobdařil hlasem.“
Nahoře v sednici čekala na Štěpána rozžatá svíce a obrovská postel s péřovými duchnami. Skoro jako doma, pomyslel si. Dívka se na něj krátce podívala a odešla. Štěpán osiřel. Svlékl se a chystal se zakutat pod peřinu, když jej zaujala tmavá masa v rohu pokoje. Vzal svícen do ruky a popošel k onomu masivnímu stínu. Z temnoty se vyloupl masivní sekretář. Štěpána přítomnost takového krásného kusu nábytku zarazil. Prsty objížděl tmavě mořené dřevo, ornamenty a leštěná madla šuplat. Jak zjistil, ani jedna část sekretáře nebyla zamčená. A uvnitř jednoho šuplete našel Štěpán štůsek zažloutlých papírů. Část z nich byly jen běžné dokumenty, kupní smlouva k domu pana Josefa Konráda, nějaké účetnictví, výpis za nákup nádobí od hrnčíře pana Ant. Peterky, ale nejzajímavější byly tři papíry psané totožným rukopisem. Písmo na nich bylo napsáno tmavým inkoustem a nervním, rozčileným písmem. Štěpán položil svíci na psací desku sekretáře a začal číst.
Svíce neubylo zas tolik, ale Štěpán s papírem v roztřesených rukou měl pocit, že uběhly snad věky. Vracel se k určitým pasážím a žaludek se mu svíral víc a víc. Ale co jej vyděsilo nejvíce, byly čtyři tváře, nádherně nakreslené na posledním z papírů. Štěpán sfoukl svíci a šel do postele. Spát ale nedokázal.
„Nevypadáš moc vyspale,“ podotkl starý Konrád, když jej ráno viděl vyjít na dvůr. Sekal právě kulatinu, kterou se synem včera přivezli. „Přepadly tě noční běsy?“ Štěpán si povšiml, že Petr sedí na sesličce, kterou včera zabral jeho otec. Cosi krouhal nožem. Když do toho zabodl sojčí pírko a podržel to proti světlu, Štěpán zbledl.
Šíp.
„Chystáte se v zimě na lov?“ zeptal se nevinně.
Petr se na něj podíval a odvětil. „Kdyby náhodou… to víš, zvěř se stahuje spíš dolů ke krmelcům, tady na planých kopcích je srnka vzácnou návštěvou.“
„A lidé vás tu navštěvují často?“ zeptal se Štěpán. Neuniklo mu, že oba muži po sobě sekli zvláštními pohledy.
„Pár bludiček jako ty,“ řekla matka, která ven vylila špinavou a kouřící vodu. „Nakrmíme je, když přijdou za soumraku nebo v noci tak ubytujeme a pak pošleme dál. Pomáhej bližnímu svému, tak nás to učí Bible.“
Štěpán se jí podíval skrz vřelý úsměv do očí a pochopil, že další chvíle zdržovat se zde by bylo krajně nemoudré.
„Měl bych se už vrátit,“ řekl omluvně a doufal, že nezní moc skříple a ustrašeně. „Maminka už musí být strachy bez sebe, nemít mne u sebe na Boží hod, zavolá četnictvo.“
„Dobrá,“ přikývla matka lehce posmutněle. „Pánbůh opatruj tvoji matku a tebe také, synku.“ Políbila jej na čelo. „Nechceš něco s sebou? Třeba kousek masa a chléb?“
„Ne, děkuji,“ odmítl zdvořile. „Pokud budu spěchat, do večeře snad už budu doma.“
„Nechceš doprovodit?“ zeptal se Konrád starší.
„Nechci, děkuji.“ Štěpán vytáhl ze záňadří kompas a podíval se na střelku. Už ukazovala správně. „Opatrujte se a spánembohem,“ řekl a pak s úlevou vyšel do závějí.
Temné myšlenky ho provázely hodně dlouho. Sníh pod nohama křupal a on se znovu zaobíral těmi třemi papíry, které našel v honosném sekretáři. Myslel na zbloudilého muže, který stejně jako Štěpán umdléval na chladných holých kopcích a možná stejně jako on viděl spásný kouř z komína, přívětivou a pohostinnou rodinu, dostal se do tepla, dostal najíst, ulehl do měkkého lože a pak…?
Našel něco hrozného a měl ještě dost času o tom napsat. Štěpán neměl tolik času si vše důkladně prohlédnout. Díky tomuto spisku ani nemusel. Papíry ho škrabaly v záňadří. Hned jak se dostane do vesnice, předá je zdejšímu četníkovi.
V tu chvíli ho něco příšerně bouchlo do zad, až si klekl do závějí. Nemohl se nadýchnout a s úžasem zjistil, že mu z hrudníku trčí hladký klacík. Nepochyboval, že vzadu ční ptačí pera.
Výstřely by byly slyšet široko daleko, pomyslel si, když ho svazovali a ukládali na sáně. Předpokládal, že onen pisatel se dostal až za zámek stodoly, možná náhodou, kvůli zapomnětlivosti obyvatel. To co tam viděl, podrobně popsal na oněch třech listech.
…dětské botičky pohozené na hnoji...
…spáleniště za stodolou, plné kostí…
…prsteny a zlaté zuby, nic z toho je nezajímá…
Jak teprve později Štěpánovi došlo, věty byly psané vlastní krví onoho ubožáka. Ale obličeje, načrtnuté na poslední straně, nebyly dnes ani o chlup starší, než před stopadesáti lety, kdy byly listy popsány.
Co je to za lidi?
„Nestárnete,“ vydechl přes obrovskou bolest v hrudi Štěpán.
„Ne,“ řekl Petr stroze. „Nestárneme.“
„Jakto?“ Ještě jednu větu a zešílím bolestí, pomyslel si svázaný mladík.
„Už nemluv,“ konejšil ho skoro něžně Petr. „Nebo nám umřeš dřív, než potřebujeme.“
Kéž by se mi to povedlo, pomyslel si Štěpán.
„Kdysi dávno nám nosili lidé obětiny sami,“ začal Petr, „jenže to tak dvě stě, tři sta let zpátky ustalo. Hodně z nich odešlo ze samoty dolů do měst, za prací… a my máme pořád hlad. V létě je to jednoduché, chytíme si nějaké dítko na jahodách nebo zbloudilou děvečku, které se zatoulá kravka. Ale v zimě… to je horší. Musíme se uchylovat ke kouzlům, lapat zbloudilce do sítě jako pavouci mouchy. Vyčerpává nás to, a proto potřebujeme víc jíst.“
„Kdo jste?“ riskl ještě jedno vypětí sil Štěpán.
„My jsme Krakonoš,“ odvětil Petr a nehezky se na Štěpána zazubil. Mladík omdlel.
Probudil se v tichu a zimě. Ruce měl svázané a visel za ně, klouby ramen se mu bolestivě vymykaly z jamek a nedýchalo se mu pořád dobře. Lapen v jezírku soukromé bolesti se pokusil přemýšlet. Krakonoš… krkonošský duch…ale ten je přeci dobrý, chrání obyčejné lidi, dobrým a spravedlivým neškodí… nebo se kronikáři a autoři vyprávěnek mýlili?
Vedle líně cinkaly řetězy a Štěpán lehce pootočil hlavu doleva. Matně viděl ve tmě ještě větší masu černoty. A zvláštní, v zimě ne tak silný pach syrového masa.
Otevřely se dveře a dovnitř vešel s lucernou Petr. Pověsil ji na háček jednoho z nižších trámků ve stodole a v tu chvíli si Štěpán všiml, že mladík drží v ruce obrovský nůž. Ztuhl. Petr však popadl řetěz který vedl, jak Štěpán poznal ve světle lucerny, k zuboženému a z velké části okrájenému lidskému tělu, které tiše viselo vedle něj. Stáhl torzo níž a začal ze stehna odkrajovat obrovské kusy masa. Dobře naostřený nůž projížděl zmrzlou tkání jako máslem. Odkrojky Petr dával do smaltové mísy, kterou si předtím položil k vratům.
„Dobré na zimě je to, že se maso vůbec nekazí. V létě musíme jíst rychle nebo dávat naporcované kusy do sklepa.“ Posvítil lucernou Štěpánovi do obličeje. „Ale štědrovečerní večeře ti chutnala, viď?“ uchechtl se a odešel. Štěpán s mrtvolou osaměl.
„Měl bych se ti omluvit, že jsem tě kus snědl,“ vyrážel ze sebe v krátkých intervalech, kdy bolest dosáhla snesitelných mezí. Osekaný viselec vedle něj neodpověděl. Mezitím plakal, ale když cítil, jak se mu slzy na tvářích mění v ledové kapičky, nechal toho. Myslel na mámu, jak na všechno bude sama, křičel v duchu přes vrata stodoly na ty odporné démony, protože nahlas by mu bolest nedovolila nic. Nevěděl, jak dlouho visel, bolest z vykloubených ramen se slévala s bolestí z proklaté plíce. Nevěděl, kolik uplynulo času, pro sebe tonul jen v nekonečně hlubokém a širokém oceánu agonie.
Někdy mezi dalším návalem bolestí vrzly dveře stodoly. Obě křídla vrat se otevřela dokořán a dovnitř vstoupily čtyři bytosti. Bylo světlo, takže Šimon dokázal proviset v bolestech celou noc. Věci se ani neobtěžovaly zachovat si lidskou podobu, byl v nich kus dravce, kus stromu, kus hmyzu, skládanka nenasytné přírody. Sotva se na výšku do stodoly vešli. Krakonoš ve své čtverjediné podobě. A přesto to umělo mluvit.
„Nikdy nás nenašli a nikdy nás nenajdou,“ řeklo to největší z nich, to co bývalo Josefem Konrádem. „Přemisťujeme se, chráníme se.“ Vzalo to řetěz na kterém Štěpán visel a prudkým pohybem, až trámek praskl, Štěpána pustil k zemi. Ozvalo se křupnutí a Štěpán zařval pod novým přívalem bolesti. Okamžitě přenesl váhu na zdravou nohu a ani se neodvážil podívat dolů, jak moc mu ční rozdrcený kotník ven z té zlomené. Místo toho upřeně sledoval věc před sebou.
„Má drahá ženo,“ zabručela věc před ním. „Tento je pro tebe.“
Menší věc přikročila ke Štěpánovi a dívala se na něj jedním dravčím, jedním hmyzím okem. Tiše, pozorně. A pak, jako když člověk lapne mouchu ve vzduchu, rychle kmitla paží. Štěpán na ni ohromeně zíral, nemohl uvěřit, jak je rychlá, že to nebolelo a že to co ta věc drží v dlani, je jeho vlastní srdce. Pak se mu začal rozostřovat zrak. Poslední co viděl, bylo, jak se věc zakousla do zkrvaveného svalu a dechem plným horké čerstvé krve mu zašeptala do ucha:
„Tak se živí mýty.“
