Vlkodlak: Noční lovec (2022)

80%
Autorem článku je Daniel Palička Jak se povedl hororový marvelovský speciál? Ukázal Michael Giacchino, že není jenom talentovaným hudebním skladatelem, ale také skvělým režisérem?
>
Režie: Michael Giacchino 
Scénář: Heather Quinn
 
Čtvrtá fáze propojeného filmového vesmíru Marvelu (zkráceně MCU) se nesla na vlně velkého experimentování a zkoušení nových tvůrčích cest. Kromě osvědčených, akcí napěchovaných superhrdinských popcornovek (např. Black Widow, Thor: Láska jako hrom nebo kung-fu snímek Shang-Chi a legenda o deseti prstenech) jsme se taktéž dočkali zcela nevídaných pokusů, jež by si málokterý divák dovedl před deseti lety představit na stříbrném plátně. Ať už dobrodružný Spider-Man: Bez domova nesoucí se v duchu jedné velké nostalgie, hororem nasáklý multiverzální spektákl Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství režiséra Sama Raimiho nebo kosmická týmovka Eternals, která zahrála na vážnější a osudovější notu. A seriály? Retro sitcom (WandaVision), mix klasického superhrdinského akčňáku a vážného politického thrilleru (Falcon a Winter Soldier), roztomilé teenagerovské školské drama zaobírající se muslimskou kulturou (Ms. Marvel) a mohl bych pokračovat. Marvel se zkrátka utrhl ze řetězu a ukázal, že nemá žádné meze. Po celovečerních bijácích a seriálech exkluzivně dostupných na streamovací platformě Disney+ se tentokrát odhodlal k dalšímu kroku - začal pracovat na uzavřených filmových speciálech. První vlaštovkou je nejnovější přírůstek do již rozsáhlé série - strašidelný, nervy drásající snímek Vlkodlak: Noční lovec.
Zajímavý vizuál.
Na Vlkodlaka jsem byl nesmírně zvědavý, zároveň jsem však pociťoval jistou dávku skepse. Jednak jsem se obával, že půjde o další pokus, který dopadne rozporuplně. Ano, Vlkodlak na papíře může vypadat jako skvělý koncept, z nějž jde vytěžit maximum, ale pokud se klouže po povrchu, potažmo se z originálních a na první pohled nápaditých projektů dělají generické, snadno zaměnitelné výplachy, může se z jedinečného počinu stát nemastná neslaná břečka bez příchutě a bez zápachu. A velkou neznámou pro mě byl režisér. Michaela Giacchinu přímo zbožňuji. Jde o jednoho z nejtalentovanějších hudebních skladatelů současnosti. Jen málokdo se může pyšnit tak kvalitními soundtracky pro velkolepé hollywoodské trháky. Ale dokázal by ukočírovat hodinový film, tím spíš když jde o jeho režijní debut? K filmu Vlkodlak: Noční lovec jsem naštěstí přistupoval s otevřenou náručí a nezatracoval jsem jej. Před spuštěním ve mně ovšem skepse stále převládala. A výsledek?
A už se nám proměňuje.
 
Předně musím zdůraznit, že Vlkodlak: Noční lovec je sice součástí MCU, funguje ovšem zcela nezávisle a můžete si jej klidně pustit bez znalosti předchozích filmů a seriálů. Díky tomu nebyl Giacchino jakkoliv limitován a měl plnou kreativní svobodu. Na výsledku je to opravdu znát. Z Vlkodlaka je - na rozdíl od jiných marvelovských projektů - naplno cítit autorský otisk. Snímek je natočen ve stylu klasických hororovek.  Vyprávění není postaveno na prvoplánových lekáčkách, nýbrž na postupném budování napětí. Tempo je daleko pomalejší, aby divák mohl poznat hlavní postavy, brutalita (na poměry Marvelu dosti signifikantní) má v ději své místo, není do děje zakomponovaná jen na efekt, a výrazný vizuál, vzdávající hold klasickým černobílým filmům, krásně pasuje k celkové atmosféře. A k tomu všemu ještě připočtěte skvělé hrátky s kamerou.
Je třeba se bát.
 
Zápletka pojednávající o skupince lovců, která se vydá na noční hon, má zprvu pomalý rozjezd. Postupně se ovšem hne kupředu a v poslední třetině, v níž všechno zapadne do sebe, nádherně vygraduje. Hlavní hrdiny, Elsu Bloodstone (Laura Donnelly) a Jacka Russella (Gael García Bernal), si zamilujete, stejně tak se vám do paměti zaryje hlavní záporák. A možná ještě jedna zajímavá potvora, která je přímo k zulíbání. Nebudu více prozrazovat.
 
Zdálo se, že budu jen chválit, ale Giacchinův unikátní projekt se neobešel bez drobných chybiček. Prostřední část je lehce slabší - humor v ní občas hapruje (byť objektivně špatný není) a některé scény nemají správný tah na branku. Drobnou výtku bych měl taky k závěrečnému “odhalení”, které člověka moc nepřekvapí, což je vina scénáře. Kdyby se s jedním tajemstvím, které je odhaleno v poslední třetině příběhu, v průběhu celého filmu pracovalo lépe, mnohem hravěji, možná by “šokující” zvrat diváka zasáhl mnohem více. Ve všech výše zmíněných případech však jde jen o drobné nuance, které divácký zážitek naštěstí nijak nekazí. Snad jen charaktery zbylých lovců mě trošku zamrzely, rozhodně mohly být propracovanější. 
Že by monster bylo víc?
Vlkodlak: Noční lovec je výborný, kvalitně natočený a bravurně ukočírovaný projekt s jedinečnou tvůrčí vizí, který sice má pár drobných vad na kráse, obecně však ví, čím chce být a co by měl v divákovi vyvolat za emoce. Giacchino dokázal, že je nejen mistrovský muzikant, ale také nadaný režisér. Jsem zvědavý, s čím se vytasí příště, protože za to, co dokázal, se vůbec nemusí stydět. Pokud jste unavení ze současných velkolepých blockbusterů a hledáte příjemné hororové zpestření, neměli byste tento počin jen tak minout.
Hororové filmy (vlkodlaci)


Přidat komentář