Za hranicí temnoty
Buio Omega
Itálie, 1979, 94 minut
Režie: Joe D’Amato
Scénář: Ottavio Fabbri a Giacomo Guerrini
Hrají:
Kieran Canter (Frank Wyler)
Cinzia Monreale (Anna Völkl a Elena Völkl)
Franca Stoppi (Iris)
Sam Modesto (Kale)
Italská produkce je v 70. letech na vrcholu, který do jisté míry trvá až do 90. let, ale tam už je přece jen trochu znát úpadek a už tolik nejde o to, aby byl snímek zajímavý, ale většinou jen šokuje. Pravda, takoví tvůrci jako D’Amato nebo Fulci přinášejí i v 80. letech výborné filmy. D’Amato tak učinil i v roce 1979, a to právě snímkem „Za hranicí temnoty“, který se stal do jisté míry kultovním kouskem.
Smrt a život jsou v neustálém propojení a jejich souznění může vytvářet různé náměty a různé příběhy. Jedním z takových je také prezentován ve filmu „Za hranicí temnoty“. Jak daleko je ochoten člověk zajít v lásce? Tohle by klidně mohlo být celkem výstižné shrnutí, i když on je rozdíl mezi láskou a posedlostí. V tomhle případě se jedná spíše o posedlost, protože ne každý by s tělem dívky udělal to, co Frank ve filmu „Za hranicí temnoty“.
Frank miluje svou dívku, která už je vlastně jeho snoubenkou, nade vše. Jenže jsou lidé, kteří trpí žárlivostí, a to i přesto, že nemají šanci u mladíka uspět. No, i když ono je v D’Amatově světě možné v podstatě cokoli, protože sexualita zde má svou specifickou podobu, kterou možná ani nebudete čekat a možná vás přece jen trochu šokuje, i když už jste zvyklí na spoustu věcí, pokud sledujete horor tak intenzivně jako já.
Frankova láska jde však tak daleko, že se rozhodne tělo své snoubenky mumifikovat. Jak říkám, takhle se většinou láska neprojevuje, ale když ji miluješ, není co řešit. Frank je zkušený v oblasti medicíny, a tak mu nedělá problém mrvou dívku vypreparovat a připravit na mumifikaci. Výsledek se mu docela povede a my sledujeme, jak se z mrtvé dívky stává celkem pohledná bílá mumie, která je svědkem dalších událostí, jež na sebe nenechají dlouho čekat. Protože i když je dívka mrtvá, život kolem ní přece běží pořád dál.
„Za hranicí temnoty“ je snímek, který se vám nemusí líbit, protože není příliš jednoduché se s postavami ztotožnit. Líbí se mi, že D’Amato nehraje na to, co se bude líbit mase, ale snaží se o to, aby skutečně vyprávěl to, co chce. A tak se i z celkem normálního muže stává šílenec, i když v tomhle případě zde určitě byly nějaké ty předpoklady. Stejně je v něm ale vidět nemocné zvíře, které se samo trápí. Za mě rozhodně alespoň jeden palec nahoru.
Hodnocení: 75 %
