Zdeněk Bartal: Pátek jednadvacátého

Zdeněk Bartal: Pátek jednadvacátého

1.

„Víš, aby s ním takovéhle historky něco udělaly, musel by jim člověk nejdřív věřit, ale tohle… tohle je prostě naprosto šílené.“

„Máš ty vůbec nějakou fantazii? Nemusíš tomu nutně věřit, jen se tím prostě nech… pohltit.“ Chlapec, naklánějící se na židli co nejvíce dopředu, ruce položené na koleno aby nepřepadnul, sebou viditelně trhnul a před pádem na tvrdou, studenou podlahu jej zachránila pouze pohotová ruka vypravěče. Dívka, jejíž rysy se ztrácely v temnotě chabě osvětlené místnosti, znechuceně potřásla hlavou.

„Neděs mi tak bráchu, Tome, jinak zase neusne a já mu budu muset celou noc číst, ten příběh.“ Mladík, téměř již muž, nicméně stále ještě postrádající jakousi… zkušenost, získanou pouze léty se při slovech „celou noc“ zatvářil, jakoby právě kousnul do citronu, okamžitě spolknul své případné námitky a ponořil se ještě více do tmy, aby skryl svou reakci, pouze na sebe přitahujíc ještě víc pozornosti od dívky, která se však téměř vzápětí otočila zpět k bratrovi, jenž právě dokončoval svou téměř přeslechnutou poznámku.

„…e nebojím.“ Pod upřenými pohledy svých starších „kolegů“ trochu zčervenal, ale překvapivě jistým hlasem se mu ze sebe podařilo vypravit: „Co? Je tu zima!“ kteréžto své prohlášení téměř vzápětí podpořil další třesavkou.

„V tom případě bys už měl jít spát, ne? V posteli je pěkně teplo a …“

„Ale já ještě nechci jít spát a zítra už stejně není škola…“

„Myslíš dneska? A už hybaj, škola neškola, dneska nastal čas na spaní… právě teď.“

„Ale…“

„Neodmlouvej, víš co by na to říkala maminka. Chtěla, abysme se o sebe navzájem starali, a to teď spočívá v tom, že nebudeš odmlouvat a půjdeš do postele.“

„Ale…“ pokoušel se ještě chvíli odporovat, ale pod přísným pohledem své sestry poněkud změknul a jenom pokýval hlavou. „Už jdu.“

O několik hodin později se k Tomovi, který v obýváku zrovna sledoval nějaký nedůležitý program, znovu konečně připojila a ztěžka vedle něj dopadla na pohovku, vytrhujíc ho tak z jeho ospalosti.

„Tak co? Už usnul?“

„Jo, jenom před chvílí, a trvalo mi věčnost než jsem ho dokázala uklidnit. Těma svýma historkama jsi ho pořádně vyděsil, víš? A co to vlastně mělo být? Stíny zemřelých pohlcující duše nicnetušících lidí, jak tě to vůbec napadlo? Nemá to žádný smysl, žádnou logiku, nic… prostě vůbec nic.“

„Logika není důležitá, stačí věřit.“

„To říkáš vždycky, a potom vystrašíš malýho kluka tak, že půlku noci nemůže vůbec usnout.“

„Ale jeho sestra…“ a ruka mu jakoby kouzlem již napůl vklouzla pod její tričko, zatímco stále pokračoval v řeči, „to přece napravila.“ zakončujíc ji tvrdým polibkem a rukou, jenž jí laskala ňadro.

„Nech toho.“ Odsunula se o něj a pleskla ho přes ruku. „Kdybych ho zase vzbudila, teď, když už konečně usnul, tak tě uškrtím.“

„Vidíš, pořád mluvíš o logice, a stejně když něco řekneš, tak ji to žádnou nem…“

„Ale má, a do zahradního domku už nejdu, ke konci tam už fakt začínala být trochu kosa.“

„Ale…“

„Jsi úplně jako on, a teď už zmlkni,“ přivinula si ho k sobě, „a nic nezkoušej.“ Dodala, ještě než vůbec stačil pohnout rukou.

***

Miliony světelných let daleko, na okraji galaxie známé pouze pod označením 3LX86, se lidstvu naprosto neznámá černá díra, v prostoru posunula o další mikrometr, a na téměř nepostřehnutelný okamžik, než se pohnula zase dál, okamžik doslova směšně krátký vzhledem k úloze jakou sehrál, svou obrovskou hmotou roztáhla, zvětšila a zejména propojila dvě slabé, okem, ani jakoukoli známou technikou nepostřehnutelné trhliny v samotné struktuře časoprostoru, ani v nejmenším se nelišících od svých nespočetných sester z hlediska vesmíru, ale ve všem z hlediska těch, kteří jimi prošli, a těch, ke kterým směřovali.

***

„Zdar Jardo, tak jak to de?“

„Pche, že se vůbec ptáš, jak myslíš že se mi vede, když čumím přes svátky na oblohu?“

„Ale však se hned nečerti, a stejně sis ten termín vybral sám.“

„Jo, před čtvrt rokem, ještě než sem poznal Marii, a ani tehdy nebyl volnej další termín až do března a přehazovat to teď, to bych moh ten projekt rovnou vzdát, čert aby to spral, a stejně jsem ještě nezahlíd ani ň a to už do toho teleskopu čumím, é… kolik je vlastně hodin?“

„Skoro tři.“ odpověděl pobaveně.

„No jo, dík za vyrušení, a teď uhni, jestli do Silvestra nic neuvidím tak jsem v loji.“

„Jo, jasně, a nenech se rušit!“

Již téměř začalo vycházet Slunce když náhle nekonečnou prázdnotu vesmíru, protkanou pouze drobnými, roztroušenými tečkami, jejichž záře již za chvíli pohasne úplně, přerušil objekt slabě se třpytící ve slunečních paprscích. Objekt, jenž tam neměl co dělat a jehož poloha se zvolna měnila… a který téměř vzápětí zanikl ve světle úsvitu. „Hmm, asteroid, a na dráze k Zemi, ne přesně to v co jsem doufal, ale stejně dobrý, a jestli to stihnu za dva dny zkatalogizovat, tak bych mohl Štědrý večer strávit s Marií a s oblohou se štvát zase až potom. No jo, ale jak jen ten šutr pojmenovat?“

***

Těleso putující prázdnotou, od jehož „povrchu“ se odráželo světlo, nepřipomínalo zblízka „šutr“ ani náhodou. Z jeho hladkého povrchu tvaru polokoule vyrážely zepředu jako vyrážka tucty podivných výběžků vyzařujících do prázdného prostoru proudy energie, které se v dáli spojovaly do druhé, větší polokoule, jejíž éterický, přesto však neskonale pevný povrch odrážel do prostoru směs fotonů a dalšího kosmického záření a smetí, které prozrazovaly jeho polohu méně nápadně, ale stejně jistě, jako kdyby široký trup plavidla nestínil před zraky obyvatel jeho cíle proudy tak hustého světla, že se skoro jevilo, jako by bylo kapalné. Ne že by na tom však obyvatelům plavidla nějak zvlášť záleželo, protože se právě tehdy začalo otáčet.

***

      „Jak již všichni jistě víte, dnes jsme se tu všichni sešli ohledně objektu S796R, objeveného předevčírem k ránu středoevropského času jistým Jaroslavem Stranickým, jehož objev ještě téhož dne potvrdily observatoře po celém světě. Včera v 18:31 se již všechny shodovaly v jednom – tento objekt se srazí se zemí, nicméně tuto již samu o sobě velice vážnou hrozbu doprovázely již od dnešního rána, od okamžiku, kdy superteleskop v Chile potvrdil, že kolem objektu je jakýsi neidentifikovatelný závoj, obavy, zda nejde o něco ještě mnohem vážnějšího. Jakékoli pochybnosti, jaké jsme snad ještě mohli mít se rozplynuly již téměř před hodinou, když se tento objekt ihned po opuštění pásma asteroidů obrátil a přesně ve 14:01 začal brzdit.

„Vy o tom víte už hodinu a nic jste nám neřekli??!“

„Měli jsme důležitější věci na práci a kromě toho je již ten objekt viditelný pouhým okem.“

„A jak jsme ho asi mohli zpozorovat, když nás celou dobu držíte pod zámkem?“

„Vaše raněné city nejsou důležité, důležité je teď zjistit kdo jsou a co chtějí.“

***

„Dávej s tím stromkem přece pozor. Jinak tady zase bude všude jehličí, a kdo to asi bude muset všechno uklízet, Co?“

„Když se ti nelíbí jak to zvládám, tak mi poď pomoct.“

„A kdo upeče cukroví, ty snad?“

„Ty zas neumíš jiné věci, tak se laskavě nepovyšuj, jo?“

„Já že se povyšuju? T…“

„A kdypak že se to berete?“ za Tomem se ve dveřích náhle objevil Marek a začal se probojovávat dovnitř.

„CO?“ zarazili se náhle oba dva v půlce pohybu a upřeně se zahleděli na nového příchozího.

„Co, co? Už se hádáte jak po desetiletým výročí.“ Ušklíbl se a po ještě chvíli zápasení se stromkem prošel chodbou a zmizel v obýváku.

„Myslíš že o nás ví?“ Obrátil se na ni Tom hned poté, co uslyšel, jak se rozběhla televize.

„Nevyvozuj takový unáhlený závěry z jedný náhodný poznámky, proboha. A stejně bysme už mu to měli říct, nemyslíš?“

„A já jsem prej unáhlenej. Kdoví co by udělal. Co kdybychom počkali než si na mě trochu zvykne.“

„Zvykne? Neblbni, vždyť už si tě úplně ob..“

„Pojďte sem, rychle!

„…líbil. Co chce? To je jedno, pojď už.“ Pobízela Toma, marně zápasícího se stromkem ve snaze co nejrychleji se protáhnout dveřmi, přičemž uvolňoval oblaka jehličí.

„Dělejte!“ Naléhavost v Markově hlase již nyní byla taková, že se oba „dospělí“, zejména Tom, málem přerazili, jak k němu spěchali, ale když už konečně dorazily, přivítal je pouze pohled na upřeně do televize hledícího Marka.

„Co je to tak důležitého?“ Vztekal se Tom, ještě pořád od hlavy k patě pokrytý jehličím.

„…byl ve Východní Evropě pozorován náhle se objevivší objekt svou září zastiňující i samotné Slunce. Ještě než se propojíme s našimi odborníky ve studiu, rádi bychom vás upozornili že již za přibližně hodinu jej bude možné pozorovat i v našich zeměpisných šířkách.“

***

„Tohle je naprosto nepřijatelná situace. Už jenom to, že se ví o samotné existenci toho objektu, je dost zlé, ale nebude trvat dlouho a veřejnost nutně dojde k závěru, že jde o mimozemšťany, a co pak?“

„S prominutím pane, ale co jste očekával, že uděláme? Ta věc je bez problému viditelná pouhým okem a objevila se těsně před Štědrým dnem. Potlačit zmínky o ní v médiích by vyžadovalo naprosto bezprecedentní nátlak, který by nevydržel utajený dlouho a veřejnost by se jenom divila, proč se o tom nikdo nezmiňuje. Tohle je nejmenší možné zlo, věřte mi.“

***

Co tím myslíš, že je to viditelné i ve dne? To je naprostá…“

„Jestli mi nevěříš, tak si zapni televizi, právě to běží v mimořádným zpravodajství.“

„Jo, je to tam, ale jak je to možný? A seš si absolutně jistej, že je to ten samej objekt?“

„To je právě to, hýbe se to, o čemž mimochodem ve zprávách neuslyšíš, a navíc po skoro stejný trajektorii, i když pomaleji, právě jsem to ověřoval.“

„Hele… víš, že to může znamenat jenom jednu věc, že jo?“

„Jo, a bude to tady zejtra ráno.“

***

Nejnovější zprávy nyní již zcela jasně potvrdily, to, o čem se po celém světě spekuluje již od včerejšího večera, kdy byl tento nesmírně jasný objekt poprvé spatřen, že je to ve skutečnosti vesmírná loď neznámé civilizace, brzdící na poslední části své neuvěřitelné cesty k naší planetě. Ticho ze strany vládních institucí pouze urychluje bujení nejrůznějších, šílených i jiných, teorií.“

2.

„Dnes v 17:58 vyhlásil prezident Klaus s ohledem na nejnovější vývoj událostí, a s ohledem na bezpečí našich spoluobčanů výjimečný stav. Nevycházejte prosím ze svých domovů a zůstaňte v klidu…“

„…a kdokoli, kdo to poruší, bude zastřelen.“

„Musíš pořád být takovej pesimista, Tome? Přece nebudou hned střílet lidi, ne?“

„S nějakým mimozemským haraburdím visícím nám přímo nad hlavou? Prosímtě, i vojáci jsou jenom lidi, i kdyby čistě náhodou neměli takový rozkazy… co si asi myslíš že se jim požene hlavou, když narazí ve tmě na nějakého neopatrného hlupáka? He? Že je to mimozemšťan… a i kdyby nebyl, tak nejspíš drancuje, a pro to už rozkazy mají, nebuď naivní, Jani.“

„A pořád mi děsíš bratra.“ zpražila Toma pohledem, ale Marek si své okolí nejspíš ani neuvědomoval, jak upřeně hleděl do obrazovky.

***

 „A co s tím tedy hodláme dělat, Pete? Zachytili jsme už vůbec nějaký pokus o komunikaci?“

„Ne, pane, kromě nějakého neidentifikovatelného šumu vůbec nic a na naše vlastní vysílání vůbec nereagovali.“

„Něco o tom, kdo jsou, co chtějí, proč se vznášejí nad Brnem, něco?“

„Ne, pane, vůbec nic.“

„Tak to jsme pěkně v…“

„Promiňte, pane, právě jsem obdržel zprávy, že ten mimozemský objekt právě začal bombardovat, h… Brno.“

„Dejte mi ostatní do konferenčky a připravte rakety.“

„Ano, pane prezidente.“

***

„Přerušujeme naše mimořádné zpravodajství, e… mimořádnými zprávami. Právě před někol…a minutami za…al mimozems…ekt až d…ď nečin..e…nášející nad Br…íjet aktivitu. zd…e, …ože, …e ná… bom…je.“

„Co to ksakru bylo, co budeme dělat, Tome?“

„Něco, ale tady rozhodně zůstat nem…“ svět se náhle otřásl v základech a z již nyní neuspořádaného pokoje, ve kterém byly ještě teď vidět zbytky příprav na nyní již zapomenuté Vánoce, se náhle stalo peklo. Stěny se nejdříve pouze třásly, shazujíce na tvory mezi sebou trochu prachu, špíny a omítky ale poté se na nich začaly objevovat první praskliny, rychle se rozšiřující a propojující, jak neustálé otřesy pomalu, ale jistě začaly podkopávat stabilitu stavby.

„ůžeme. Pryč… hned.“ zařval a začal svoji přítelkyni i jejího bratra, kteří ještě byli oba zkoprnělí šokem, táhnout pryč z rozpadajícího se domu… a téměř by to stihnul, kdyby… kdyby neexistuje, je pouze „to“, nebo „ono“.

„Marku, Marku!!“Volala na svého bratra, tedy přesněji řečeno na jeho ruku a kus torza trčící ze zbytků domu, směsi převážně cihel a kusů dřeva, ale i jiných substancí, nyní spočívajících převážnou částí své hmotnosti na „Markovi“, k němuž poněkud duchapřítomněji přistoupil Tom a pokusil se jej vyhrabat, avšak ihned poté, co odkryl hlavu, nyní trčící pod dřevěným trámem v naprosto nemožném úhlu vzhledem k tělu, nechal svého zbytečného úsilí a raději vstal a objal Janu.

„Jani, vím že to bolí, Marek byl už i pro mě skoro jako bratr, ale teď už s tím nic neuděláme. Pojď, musíme pryč.“ Vyprostil se z jejího křečovitého objetí a zpola silou ji začal táhnout pryč přes snovou krajinu vánočních světel na obloze a trosek na zemi, pokrývajících téměř stejnou plochu jako město, které původně tvořily.