11 cięć

Vydalo nakladatelství Replika, 2011, 316 stran

Jak již bylo řečeno, antologie má mezinárodní zastoupení, nejde jen o polské autory. A antologii horrorových povídek v Polsku snad nemůže otevírat nikdo jiný než Graham Masterton. Jistí lidé, včetně jeho zarytých fanoušků, tvrdí, že Masterton povídkář je o něco slabší než Masterton romanopisec. Jistě, jsou tu výtečné povídky jako „Anka“ nebo „Podvržené dítě“ („Changeling“), ale zrovna „Sponiewierana“ („The Battered Wife“), příběh mladé matky a manželky, kterou mlátí její manžel, by jim dávala za pravdu. Sice krásně napsaný příběh o správném načasování a odhodlání trošku postrádá přímý tah na branku a závěr, včetně pointy, je slabší a negradující.

Tvorba Pawła Palińského občas vypadá, jako by ji psal hlavně sám pro sebe a na čtenáře moc nehleděl. Paliński hledá a objevuje nové formy, styly a způsoby, nejednou nechává odhalovat význam jednotlivých slov a slovních spojení, tu a tam i navzdory plynulosti příběhu, až se zdá, že slova samotná jsou pro něj důležitější než příběh a z nich vystavěná stavba. Činí to jeho tvorbu trošku těžší na čtení, vyžaduje plnou pozornost. Čtenář je však za ni odměněn. Palińského tvorbě jeho styl totiž nijak neubírá, naopak, je kompaktním celkem jejích kvalit. „Marzenie“, příběh mladíka, který je s rodiči na dovolené v Mexiku, se zpočátku jeví nezajímavě, bloumající po pocitech a jako dovolenkový průvodce Mexikem. Jenže po pár stránkách sovy přestanou být tím, čím jsou, do příběhu se nenásilně vplíží cosi nesourodého, netypického a temného, pomalu se to čtenáři vyšplhá po noze až ke krku, pohltí ho to a v závěru povídky už mu to bezskrupulózně dupe a skáče po hlavě. Formou a stylem Paliński patří jistě k nejzajímavějším a nejoriginálnějším polským horrorovým autorům.

To F. Paul Wilson se vytasí se silně angažovanou povídkou „Futerka“ („Pelts“), která by se dala pojmout jako jeho důrazný protest proti utrpení kožešinových zvířat a lidskému pokrytectví těch, kteří se krášlí (a chlubí) cizí kůží. Výmluvný, trefný, makabrózní a silně krvavý příběh obchodníka s kožešinami a výrobce toho nejlepšího, nejhezčího a nejpůsobivějšího kožichu, který každý chce a udělá pro něj cokoliv. Brrrr. Syrové, drsné, řízné a krvavé. A dobře jim tak. Pro druhou řadu seriálu „Masters of Horror“ povídku, s Meat Loafem v hlavní roli, zfilmoval Dario Argento. Wilsonova předloha je stejně úderná a působivá.

S „Radość Hetmana“ Jakuba Małeckého bylo těžké pořízení. Prakticky čistý fantasy příběh malé holčičky, která se prostřednictvím návštěvy u svého dědečka dostane mezi podivuhodné bytosti a postavy, které mezi sebou vedou nic neříkající dialogy a vlastně ani příběh sám se nikam neubírá, jen čtenáře mate a ztrácí v nicneříkajících větách a situacích. Trošku barkerovský nádech nakonec nic nezachrání, pointa je jako tichý prd uprostřed prázdného parkoviště před hypermarketem. Musím říci, že u téhle povídky mi má chronická obsese dočítat do konce cokoliv začnu číst, dala pěkně zabrat.

Jeden z nejuznávanějších a nejplodnějších amerických horrorových autorů, sympatický Mort Castle, nás seznámí s jistým doktorem, děckem a jezerními duchy. „Doktor, dziecko i duchy z jeziora“ („The Doctor, the Kid, and the Ghosts in the Lake“) nás retrospektivně provede osudy jednoho mladíka, jeho rodiny a událostmi s nimi spojenými. Vůbec ne čistý a přímočarý horror, spíše jde o místy poetické a časově nejednou matoucí nahlédnutí do historie a mytologie prostředí a rodinných vztahů, neboť přítomní duchové jsou jen jakousi snad až abstraktní nadstavbou. Povídka je to trošku divná a pravděpodobně ne jen na jedno přečtení. Protože je-li v ní něco ukryto, je to schováno důkladně. Vlastenecky založené horrorové fanoušky jistě potěší zmínka o „Labutím jezeru“. I když, pravda, není zrovna dvakrát lichotivá.

Ale pryč z poetické přírody do prachu a špíny městských ulic. Cestou štrýtu nás v povídce „Wybór Lucy“ Jacek M. Rostocki zavede k mladému chlapci, skateboardistovi (a polština má pro skateboard nádherný výraz deskorolka) a vyznavačem městského parkouru, který se seznámí s dívkou, která chce, aby ji učil běhat. Když dívku znásilní skupinka mužů, mladík se rozhodne ji pomstít, jenže nakonec se ukáže, že věcí nejsou tak, jak se zdají, a chlapec stane před důležitou volbou. Rostocki dokáže dobře klamat tělem, pohltit městem a jeho různými projevy i působením na lidi. Zprvu přímočará povídka o vině a trestu postupně houstne a mění se v životní rozhodnutí. Zaujala mě autorova vteřinová obsese, u mnoha věcí zmiňuje, kolik trvala vteřin. Není to nic násilného, rušivého ani přehnaného, dává to jen tam, kde se to opravdu hodí a v pravý čas přestane. Má to prostě dobře načasované. Doslova na vteřinu.

Člověk by řekl, že je po těch stovkách přečtených a zhlédnutých horrorů už zvyklý na leccos a tak nějak otrlý, ale začátek povídky „Powiedz im że kochasz“ („Hounds of Love“) Scotta Nicholsona je opravdu nepříjemný a nechutný, až na pokraji odpornosti. Brrr podruhé. A ani střední část ve své syrové brutalitě nijak nepolevuje. Příběh chlapce, který rád mučí zvířátka, je ryzí horror, se vším všudy, co k němu patří. Včetně halloweenského oparu a zajímavého konce. Jedna z nejlepších povídek antologie.

Říká se, že „Głód“ je sviňa. A nekontrolovatelný hlad je opravdu svízel. Robert Cichowlas nás seznámí s mladým mužem, odborníkem na jídlo a parfémy, kterého navštíví jistý muž a za menší službičku mu nabídne evidentně drahý parfém. Což se našemu hrdinovi docela hodí, a tak vypomůže. Jenže poté, co se jeho pes začne chovat divně a on sám začíná pociťovat divné a pro něj nepříjemné pocity a pnutí, odhalí skutečnou podstatu pánovy návštěvy. V podstatě technicky banální zápletku Cichowlas dokázal zabalit do zajímavého obalu s makabrózní příchutí, která vám zaručeně příjemně zasmradí čas s ní strávený i žaludeční dutinu.

Krátce, dobře, úderně. Takhle by se dala v krátkosti popsat lovecká povídka „Diabeł z Mrocznego lasu“ („Devil of the Dark Forest“) horrorového matadora Guye N. Smitha. Lovec, stará zbraň, obří kanec a jedna legenda. Tak obyčejné, ale poutavé, zcela v tradici klasických horrorových povídek, jen v trošku modernějším hávu. Žádná brutalita, žádná krev, jen les, zima a atmosféra.

Łukasz Orbitowski patří k nejoblíbenějším současným polským autorům, který již dávno překročil pomyslnou temnou hranici horrorového žánru a vykročil vstříc obecné literatuře. Což jde trošku cítit i z jeho, v knize nejdelšího, příspěvku do antologie, takřka novely „Amerikański horror“. V něm nás prostřednictvím mladého Poláka, který přijíždí do okolí massachusettského Bostonu na půl roku za prací, aby si vydělal nějaké ty babky, seznamuje hned s několika věcmi, což jeho povídku dělá o to zajímavější. Příběh se totiž vyrovnává se současnou polskou krizí, kdy spousta mladých lidí odchází za prací do ciziny, nastiňuje pozadí a realitu polské ať už politické nebo i ekonomické emigrace (nejen) v USA, a při téhle části jsem si říkal, co na to asi říkají polští čtenáři a v neposlední řadě nás trochu opřede duch Solidarity a polského stanného práva z počátku 80. let 20. století. Z tohohle všeho Orbitowski namíchal poutavý příběh, kdy se dlouho, hodně dlouho neděje vůbec nic horrorového, ale čtenáři to vůbec nevadí. A v momentě, kdy horror vstoupí hlavnímu hrdinovi do cesty, všechno začne nabírat smysl, nad Middletown se stáhnou mraky a Bůh na okamžik odvrátí zrak. Skvělá práce s mytologií, podobně je na tom Orbitowski s vybarvením prostředí, přesto povídka trošku ztrácí částečně rozvleklejším závěrem.

Je zajímavé, že dvě nejlepší povídky z antologie jsou halloweenské. Asi to v zahraničí prostě patří k sobě. John Everson se pokusil do své stylově nazvané povídky „Dyniogłowy“ („Pumpkin Head“) vtěsnat vše dobré, co krátká horrorová povídka potřebuje. Krátce, úderně, překvapivě. To všechno má jeho halloweenský příběh o síle lásky, příběh mladíka, který podlehne svodům dýně. Doslova.

„11 cięć“ rozhodně láká stylovým přebalem, sympatickým názvem a zdánlivě ještě sympatičtějším autorským složením (minimálně co se týče zahraniční, nepolské, části týmu). Jenže se nakonec ukáže, že obsah nedokáže tomu prvnímu pohledu dostát a v některých případech značně za ním kulhá. Pochvalu rozhodně zaslouží grafické zpracování knihy (a vůně, ta kniha hrozně krásně voní). Obsah už je na tom obecně trochu hůře.