2004: Český horor
Vydalo nakladatelství Mladá Fronta, edice Ikaros, 2003, 286 stran
Antologie „2004: Český horor“ si bezesporu zaslouží pochvalu již pouze za svou samotnou existenci. Je však třeba říct, že ačkoliv úctyhodný počin, naneštěstí kvalitativně nedopadl až moc dobře. V úvodu editor Antonín Kudláč píše, že se: „traduje [...], že český horor vlastně neexistuje, že to, co bývá u českých autorů někdy označováno za horor, jsou ve skutečnosti příběhy s tajemstvím, u nichž není hlavním cílem vzbudit ve čtenáři hrůzu, ale řešit různé sociální nebo filosofické otázky. A že pokud se někdo někdy ojediněle u nás o horor pokusil, dopadlo to špatně a výsledkem byl jen nepůvodní kýč.“
„2004: Český horor“ toto tvrzení jak vyvrací, tak i potvrzuje. Stránky jednotlivých povídek zpravidla odhalují a odvíjejí klasická hororová témata (duch, pomsta, překvapivé odhalení vraha, uzavření a vysvětlení kdysi v minulosti prožitého strašidelného zážitku) a to v různé kvalitě zpracování. Některé profláknuté příběhy jsou napsány hodně dobře a čtivě, naopak, některé neotřelé náměty to odnášejí zpracováním, zdlouhavostí a vtírající se nudou.
„Snídaně“ Ondřeje Neffa je zrovna právě onen nepůvodní kýč. Rádoby psychologický horor, jedno velké klišé, jedna velká nuda. Někde jsem četl, že u knih je nejdůležitějších prvních 10 stránek, které buď zaujmou, nebo ne. Proto umístit tuto povídku jako první v antologii, která by měla být něčím jako reprezentativním výběrem českého hororu, považuji za obrovskou chybu a omyl. Neff by asi měl zůstat u sci-fi. Jde o příběh muže vnitřně psychologicky se trápícího u snídaně se svou ženou. 0 %
„Říkali mi dědečku“ Filipa Gotfrida je naprostý opak. Vynikající duchařina, hodně dobře a napínavě napsaná, u níž nejlíp funguje to, že se odehrává ve známém prostředí. Asi každý z nás jednou navštívil Prahu, procházel se kolem Hlavního nádraží, nebo zavítal do zmiňovaných čtvrtí. 100 %
„Hádes 2020“ Jaroslava A. Poláka je opět duchařina, z blízké budoucnosti. Krátká, úderná, určitě jste už podobný příběh četli nebo viděli zfilmovaný, ale Polák to dokázal podat inovativně a zajímavě. Že to není nic extra originálního, při čtení vůbec nevadí a ani to nepřijde na mysl. 70 %
„Bezejmenný rukopis“ Jaroslava Jirana je divná povídka. Jistého spisovatele něco nutí po nocích psát děsivý příběh. Během psaní se přenáší zhruba o století zpět do Londýna... Zpočátku je povídka zajímavá, člověk čeká, co se z toho vyvine. Jenže je strašně zdlouhavá a ke konci již začíná nudit, a to natolik, že ho závěr povídky ani nijak nezasáhne a nepřekvapí. Ostatně i onen samotný konec se dost přičiňuje o nízké hodnocení. 40 %
„Křivoklátská bestie“ Otomara Dvořáka operuje s klasickým tématem neznámého zabijáka. Problémem jinak dobře napsané, tak akorát krátké (přesně vystihující anglický výraz „short story“) povídky je, že pointa vás trkne už na třetí straně z celkových deseti, které povídka zabírá. A to není moc dobré renomé. 60 %
„Karneval“ Miroslava W. Štěpánka je dobrá povídka, ale špatný horor. Obsah a děj povídky, odehrávající se za protektorátu, je hodně zajímavé čtení, místy ale dost zmatené a nepřehledné. Nevěděl jsem, jestli to, co zrovna čtu, je realita, nějaká představa, sen, či vidina. A to se občas měnilo takřka z věty na větu. Taky mi trochu utekl smysl toho hororového na povídce... 50 %
„Sagor“ Jaroslava Velinského považuji za klenot celé sbírky. Velice krátká, přesto jako dobře sednoucí facka úderná povídka o nečekaném lesním objevu. Žádné dlouhé okecávání, nemilosrdně a bez ohlížení kupředu. Na pouhých sedmi stranách směstnány všechny ingredience, které tvoří dobrý horor, humor, překvapení, napětí, strach, bezmoc… 100 %
„Nezavěšuj! Volá ti tvůj kat“ Jany Moravcové je dobře rozjetá povídka o záhadných pohřebních partech, které dostávají dva sousedi. Napínavé, částečně detektivní povídce však podrazí nohy hodně slabá pointa, která by byla schopna celý příběh vyřadit z žánrových mantinelů hororu. Přesto dobré čtení. 80 %
„Na jejich straně je čas…“ Svatopluka Doseděla je takřka rutinní práce. Doseděl hodně dobrým způsobem dokázal napsat a odvyprávět naprosto klišovitou zápletku. Zde mu evidentně dalo více práce samotný příběh napsat, než ho vymyslet. 90 %
„Starý hřbitov“ Anny Šochové je zvláštní duchařská povídka. Zvláštní v tom, že se to ani jako horor (přes jeho klasické propriety, které obsahuje) netváří, ale přesto jím je. Povídka je zajímavá, čtivá, s autorčiným typickým svébytným smyslem pro humor a hlavně – má zajímavý styl vyprávění. 80 %
„Přijdu k vám dnes v noci“ Tomáše Němce je poměrně nudná a zbytečně zdlouhavá jakoby duchařina. Místy i dost předvídatelná. Noc strávená ve starém rodném domě, která vyvolá vzpomínky na minulost, jejíž kruh se zrovna v tuto danou noc uzavře. Již mnohokrát ztvárněno. Nečte se to špatně a má to trošku překvapivý konec. 50 %
Vypočítám-li průměr z hodnocení jednotlivých povídek, vychází 65%, dle pravidel matematiky bych měl zaokrouhlit nahoru (tedy na 70%), já jsem však, s ohledem na celkový dojem z přečtení knihy, nucen zaokrouhlit dolů.
