Baioserapii
Biotherapy
Japonsko, 1986, 35 minut
Scénář: Kazuhiro Kasai, Hiroshi Takatsu
Režie: Akihiro Kashima
Hrají:
Yumiko Ishikava
Hirosha Nakata
Junichi Haruta
Jistí vědci v jisté laboratoři pracují na jisté sloučenině, k jejíž tvorbě využívají genetický základ planktonu a která má mít nepředstavitelné využití. Jenže se najednou začíná objevovat tajemný muž se zahalenou tváří a onu sloučeninu vyžaduje. Kdo mu ji nedá, toho zabije. Krvavě a brutálně. Ukazuje se totiž, že jde o podivného mutanta z budoucnosti, který má o sloučeninu eminentní zájem.
„Baioserapii“ je klasický vědátorský sci-fi horor o genetickém inženýrství, cestování časem a průměrném monstru.
Faktem však je, že do pouhé půlhodiny se japonským tvůrcům toho vlezlo poměrně dost. Klasickou agitací proti zhoubným stránkám různých vědeckých pokusů a zahrávání si s podstatou věcí, v tomto případě genetického inženýrství, počínaje, přes velmi slušně provedené gore triky (obzvláště scéna se skleněnými trubičkami je velmi výživná) až po skvělou osmdesátkovou hudbu, která film doprovází.
Ostatně, onen z dnešního pohledu již nostalgický retro odér filmu hrozně moc pomáhá. Činí z „Baioserapii“ zajímavou vzpomínku na jednoduchost a prostotu levných video sci-fi hororů.
I přes na první pohled nabitou půlhodinu, v níž se sice pořád něco děje, však film skýtá i několik slabších a negativních prvků. Kromě vypjatých gore scén, v nichž stříká krev, lidé umírají a vnitřnosti vyhřezávají, se ve filmu pořád jen mluví. Natolik, až divák začíná ztrácet nit zápletky a utápět se ve vědeckém žargonu. Ono, o čem to je, je jasně čitelné, pokud se nehodláte zabývat detaily a maličkostmi. Samotný záporák, tedy monstrum, které sice je doprovozeno funkčním nápadem s podivným stínovým světlem, je, kromě okamžiků, kdy vraždí, poměrně suchá a nezajímavá postava. V podstatě jen chlap v kabátě, klobouku a masce na tváři, který jako by vypadl z třicítkové verze "Neviditelného". Hodně rychle také začne prudit neustálé opakování zkratky GT (jde o onu sloučeninu), která se ve filmu ozve tolikrát, až by se snad její kadence dala zprůměrovat na každých 30 vteřin filmu.
Dnes již „Baioserapii“ prakticky ničím nepřekvapí a snad ani nezaujme. Dokonce ani vcelku povedenými triky, hrátkami s kamerou a ekologicko-sociální agitací. Na druhou stranu se může skvěle hodit na různé žánrové retro večery a večírky. Přesně tyhle filmy, v podobné kvalitě, prostotě a jednoduchosti jsme jako čerství puberťáci sjížděli před bezmála třiceti lety na ohraných videokazetách a báli se u toho.
Chcete-li se tedy, stejně jako filmový záporák, vrátit v čase, tohle je docela dobrý způsob.
