Bytost
The Entity
USA, 1981, 120 minut
Režie: Sydney J. Furie
Scénář: Frank DeFelitta
Hrají:
Barbara Hershey (Carla Moran)
Ron Silver (Phil Sneiderman)
David Labiosa (Billy)
Margaret Blye (Cindy Nash)
Carla je mladá vdova, matka dospívajícího syna Billa a dvou malých dětí. Navštěvuje kurz psaní na stroji, aby mohla najít práci a zajistit rodinu. Má přítele, který však spoustu času tráví pracovně mimo město. Jednoho dne večer ji v domě někdo napadne a znásilní. Bill bezprostředně po útoku však v domě nikoho nenajde. Carla je ovšem přesvědčená, že ji neznásilnil někdo, ale NĚCO, něco, co bylo v domě přítomné, nebylo to však vidět a po aktu to okamžitě zmizelo. Bill situaci zhodnotí jako pouhý sen. Krátce nato se NĚCO objevuje znovu, Carla s dětmi utíká z domu a přespává u kamarádky Cindy. Poté, co se jí pokusí ona tajemná bytost zabít v autě Carla navštěvuje psychologa Sneidermena, s nímž se pokouší problém vyřešit. Sneiderman se snaží nalézt odpověď a řešení problému v Carlině dětství a dospívání, v jejím vztahu k vlastnímu otci a k otcům jejích dětí. K útokům a znásilněním však dochází i nadále, po jednom z nich Carle zůstanou modřiny, k dalšímu útoku dojde i před dětmi a to tajemné něco dokonce jejímu synovi zlomí ruku. Psycholog se přiklání k domněnce, že jde o Carliny psychické halucinace, ta mu nevěří, rezignuje na jeho pomoc a pozve k sobě do domu experty na paranormální jevy…
Tento u nás zjevně málo známý snímek (ač ho před lety dávali v televizi) mě velice mile překvapil jak svým obsahem, tak zpracováním, minimálně první půlka filmu je opravdu skvělá práce. Snímky podle skutečných událostí nemám moc v oblibě, protože u nich často nejde rozlišit, co je ještě na základě těchto událostí a co už je pouze čistá fabulace tvůrců za účelem dramatičnosti a zajímavosti snímku. Naštěstí tohle patří k podobným filmům, o jejichž skutečné inspiraci se dá najít poměrně dost informací. Větší míru autentičnosti tohoto zpracování slibuje fakt, že je natočen podle novely Franka DeFelitta „The Entity“, který napsal i scénář.
Tvůrci se i přes duchařskou (ale opravdu je duchařská?) zápletku zřejmě rozhodli udržet celý příběh co nejvíce v realistické rovině. Přesto, a možná právě proto (a já se přikláním k té druhé možnosti), se jim povedlo minimálně v první půli filmu vytvořit opravdu napínavou, až strašidelnou, atmosféru, která je poměrně tísnivá. K tomu všemu přispívá i povedená hudba Charlese Bernsteina. Obzvláště hudební motiv doprovázející nástup bytosti na scénu a samotné akty znásilňování, je více než povedený. Ve svém minimalismu, jednotvárnosti a přesto údernosti, jen podmiňuje a povzbuzuje pocity vyplývající ze sledovaného jevu. Scény s bytostí jsou promyšlené, propracované a natočené s velkým citem pro detail. A to vše navzdory tomu, že… Ale ne, to by byl velký spoiler, ovšem považuji to za největší klad a pozitivum celého filmu. Přispívá to totiž k jeho strašidelné atmosféře. Při znásilňovacích scénách jsem se cítil opravdu nesvůj.
Horory často stojí na atmosféře, kterou zpravidla u většiny z nich vytvářejí a podporují triky. U většiny těchto triků je nám tak nějak jasné, jak jich bylo dosaženo, obzvláště v současnějších filmech, kdy obrovský prostor dostávají (nejednou ke škodě filmu a atmosféry) počítače. V roce vzniku tohoto filmu však digitalizace a počítačové triky ještě nebyly tak pokročilé, proto mi pořád přijde úžasná scéna, kdy ona neviditelná Bytost Carle sahá na prsa. Jde o jedny z nejlepších a nejlépe natočených scén filmu jen dotvářející vrchol veškeré jeho atmosféry.
Nelze nezmínit hodnověrný výkon Barbary Hershey, která se role znásilňované Carly zhostila na výbornou. Za zmínku stojí i Ron Silver, jehož tvář prostě utkví v paměti.
Přes všechno zmíněné má film jednu velkou slabinu. Měl-li bych ho k něčemu přirovnat, byl by to určitě film „Horor v Amityville“ (1979), má to podobnou atmosféru, je podobně komorní, oba jsou natočeny na základě skutečných událostí, avšak oba mají stejný problém. Postupem času slábnou a mají hodně slabé chvilky. U „Amityville“ se ty slabé chvilky prolínají se silnými, na rozdíl od něj však „Bytost“ má opravdu nabušenou první hodinu, slábnout to začíná až v té druhé, kterou tvoří převážně rozhovory různých lidí a dojde ke konfliktu mezi zastánci psychických projevů Carly pocházejících z jejího ne moc šťastného mládí a zastánci paranormálních jevů a skutečného fyzického projevu jakési entity. Film tím trochu ztrácí na gradaci a atmosféře. Samotné vyústění filmu je pak sice rádoby okázalé, přesto nijak zajímavé a tak trochu z toho číší snaha tvůrců nějak na závěr zaujmout a překvapit. Nic takového se však nekoná.
Jako další pozitivum vidím to, že se film nesnaží poskytovat žádné odpovědi či vysvětlení. Prostě jen odhalí určitou etapu života ženy, kterou něco znásilňuje a nepřestane to ani po filmovém vyvrcholení, Carlu údajně, byť ne tak intenzivně a často jako v počátcích, ona Bytost „navštěvuje“ i nadále. Rovným dílem poskytne prostor oběma táborům s odlišnými názory a přístupy k danému jevu, včetně Carly samotné.
Přes zmíněné chyby a slabosti filmu mě „Bytost“ hodně zaujala a příjemně překvapila. Své překvapení bych rozšířil na fakt, že je v hororových kruzích málo zmiňován a znám. Myslím si, že patří k základním stavebním prvkům duchařského filmového hororu, k filmům, které by se mohly/měly stát jistým měřítkem.
