Čarodějnické procesy, které se táhly našimi i světovými dějinami dlouhá staletí, nám mohou připadat, tak trochu, směšné. Kdo by věřil takovým báchorkám, jako je létaní na koštěti a obcování s ďáblem. Směšné by to bylo v případě, kdyby nešlo o život. Vlastně o životy. Historik Voigt spočítal, že za řádění „svaté“ inkvizice bylo odpraveno 9 442 000 lidí. Tolik mrtvých za sebou nechal, při svém běsnění, Josif Stalin. Jen církvi ta likvidace trvala podstatně déle. Neuvěřitelné číslo, které svědčí o tom, že padl-li někdo inkvizitorům do rukou, už neměl v podstatě šanci. A přitom stačilo tak málo. Nepřiznat se. Proč tedy nakonec odsouzenci na svou vinu kývli a volili tak hroznou smrt v plamenech? Bylo to pro ně snesitelnější, nežli podstupovat stále nová a nová muka. A jelikož soudy, v té době, byly „opravdu spravedlivé“, bez přiznání nikoho neodsoudily.
Nelidské týrání a všudypřítomný strach, nastolil papež Innocenc VIII., který byl známý počtem svých milenek a narozených dětí. Rozhodl se bojovat proti nemravnosti a zhýralosti tím, že ustanovil inkvizici. Prostě zloděj křičel: Chyťte zloděje. A inkvizitoři se skutečně začali činit. Brzy dva dominikáni, Heinrich Kramer a Jakob Sprenger (budoucí inkvizitor), sepsali roku 1486 smutně proslulou knihu – "Kladivo na čarodějnice". Je tu popsáno, jak se čarodějnice pozná a jaké páchá nepravosti. Nakonec dávají oba ctnostní muži návod na to, jak postupovat při vedení procesu. Na první pohled je zřejmé, že tito dva mniši, asi svým nuceným celibátem, utrpěli nějakou psychickou újmu. Možná, že jejich dílo bylo jakousi kompenzací (nechtěla jsem přímo říci masturbací). Bohužel, lidé uvěřili a kniha se dočkala devětadvaceti vydání po celé Evropě.
Podle tohoto škváru má inkvizitor v místě své působnosti dát na kostelní dveře vyhlášku, ve které nabádá každého, kdo by jen nějaké podezření měl, aby hned vše soudci oznámil. V některých městech to měli ještě propracovanější. Aby se lidé nebáli pomsty, byla přímo v kostele schránka, do které vkládali jméno a okolnosti, které jsou jim podezřelé. Pokud se mýlili, nenásledoval žádný postih. Oni se ale většinou nemýlili.
Co mohlo být podezřelé? Například krása. Ale ani lidé nehezcí nebyli uchráněni, protože i tělesná vada, například odstáté uši, mohla být znamením ďáblovým. Byla některá žena příliš upovídaná? Na mučení s ní. Byla její sousedka naopak mlčenlivá? Jistě ji k tomu čert naváděl. Zalíbila se nějakému muži vdaná žena a ta mu nebyla po vůli? Skončila na hranici. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.
Hned, jak vzniklo podezření, následovalo zatčení a výslech. Nejprve se soudce ptal na obyčejné věci, jako by vůbec o nic nešlo. Když ji takto uchlácholil, vyhrkl na ní otázky typu: „Proč tvoje kráva dojí víc než ostatní?“ „Cos dělala při bouřce na poli?“ A tak dále. Poslední otázka byla nejdůležitější: „Věříš v čarodějnice?“ Pokud žena označila čarodějnictví za blud, byla odsouzena okamžitě.
Po výslechu následovalo vězení. Uvrhli ubohou ženu do tmavé díry, kde jí dělaly společnost hladové krysy a kam si nebylo, pro výkaly předešlých ubožáků, ani kam stoupnout, natož lehnout. Nebylo výjimkou, že k ní přišel na návštěvu v noci kat nebo jeho holomci a chuděru hromadně znásilnili. Jestliže měla po jejich řádění na těle nějakou památku, bylo to samozřejmě tím, že jí v noci navštívil ďábel a obcoval s ní.
Ráno ji vyvedli a kat jí ukázal nástroje, které na ní bude praktikovat, jestliže se nepřizná. A šup zpátky mezi krysy. Tam ji nechali ještě několik dní uzrát. Po celou dobu byla trápena tím, že dostávala přesolená jídla a ani kapku vody. Věřili totiž, že jakmile čarodějnice nedostává pít, její moc tím ztrácí. Dalším předkrmem, před těmi pravými muky, byla nemožnost spánku. Kat nebo jeho pomocník se v kobce střídali a při každém pokusu o usnutí bodali ubožačku jehlami. Po těchto přestálých mukách se přistupovalo k různým zkouškám, které měly dokázat její vinu.
