Čertova díra
Česká republika, 2014, 20 minut
Režie: Miroslav Bula
Scénář: Miroslav Bula
Hrají:
Valerie Zawadská (vypravěčka)
Simona Seidlová
Miroslav Bula
Melánie Marečková
Bula ve svém příběhu zpracoval místní severočeskou pověst o mladé těhotné jeptišce, která je i s dítětem zazděna v jeskyni, vojákovi, který tu jeskyni objevil, o zapomnění a pověstech, kterými byla opředena. Dále pak příběh, prostřednictvím mladé dívky na procházce, rozvádí i do přítomnosti. Neboť některé věci prostě neusnou.
Bula prakticky nikdy nevyprávěl originální a strhující příběhy, v tom kouzlo jeho filmů nestojí. Vypráví je však neotřelou, strhující a pohlcující formou. To je jeho parketa. Protože jeho styl je, minimálně na české poměry, vcelku originální. A v Čertově díře svou techniku, která se zlepšuje každým dalším filmem a nabírá nové a nové formy a prostředky, dopracoval k úžasnému vizuálnímu zážitku.
Tak, jako je příběh výrazně rozdělen do dvou časových rovin, je rozdělen i vizuálním stylem vyprávění, přičemž oba způsoby jen podporují a dokreslují jak dobu, tak i obsah vyprávění. Převyprávění pověsti proběhne v, pro Bulu již tak typické, kombinaci siluetového herectví (tentokrát již pohyblivého) a úchvatně tónovaného pozadí. Bula je původně fotograf, s velkým smyslem jak pro detail (například ta sova mě docela rozsekala), tak i celkovou kompozici daného záběru. Vnímá a cítí jakoukoliv změnu barvy, prvků, tvarů a linií toho, co zabírá, pracuje s tím a nechává to pracovat ve svůj prospěch. Říká se, že dobrou fotografii musíte mít v hlavě, nejprve tam ji musíte vidět, fotoaparát je pak již jen prostředek, kterým to zachytíte. Bula je toho zářným příkladem a celé to ještě rozvedl dále. Podpořil to barevnou intonací a pohybem.
Statika předchozích (rozhodně však ne špatných) snímků je pryč, určujícím momentem „Čertovy díry“ je pohyb. A hlas. Bulův film poprvé mluví. Výběr Valerie Zawadské do role vypravěčky staré legendy je úderem přímo do středu hřebíkové hlavičky.
Mohlo by se zdát, že přechod z této vizuálně barvité a pestré formy vyprávění do klasické filmové bude nesouměrným a kontrastním kamenem úrazu. Není. Protože i tentokrát je hlavní složkou vyprávění vizuální stránka a prostředí. Jehož atmosféru dokresluje nejen jeho vhodný výběr, ona osamělá dívka (v podání sympatické Simony Seidlové) uprostřed tajemně působícího lesa, skalisek a jeskynního komplexu prostě má své kouzlo, ale i vhodně zvolený černobílý formát, který jen dokresluje ponurost a bezvýchodnost situace.
Nejde o přechod, přesto je-li, překvapivě ve zcela amatérských podmínkách vzniklému, Bulově filmu co vytknout, týká se to právě druhé části. Protože působí trošku zdlouhavě. Její zkrácení až minimálně o minutu, by nejen hrané části, ale filmu jako celku, výrazně prospělo. Dá se to však považovat za prominutelný detail, protože celkově film působí velmi svěže a potěšitelně. Především vědomím, že je-li možné něco takového vytvořit doma, na koleně, prakticky za pár korun, bez větších zkušeností a zázemí, co by pak asi čeští horroroví tvůrci s podobným nadáním, jako má právě Miroslav Bula, dokázali, kdyby pro své filmy měli kde sbírat zkušenosti a kde shánět zázemí a peníze.