Cesta ke zlu
Devour
USA, 2005, 86 minut
Scénář: Adam Gross, Seth Gross
Režie: David Winkler
Hrají:
Jensen Ackles (Jake Gray)
Dominique Swain (Dakota)
Shannyn Sossamon (Marisol)
Teach Grant (Conrad)
Jake Gray slaví své 21. narozeniny. Již nějakou dobu jej trápí tzv. denní můry – ne moc příjemné vidiny např. nahé ženy v lesní chatě, která ho zabije, nebo jak on sám zastřelí svého otce a pak si chce uříznout jazyk. Narozeniny oslaví se svou spolužačkou Dakotou, s níž má tělesný poměr, a spolužákem Conradem, kterého věčně zachraňuje před různými průšvihy a nakládačkami. Conrad Jakea jako narozeninový dárek zapojí do jakési internetové hry nazvané "Pathway". Princip je prostý, přihlásíte se přes internet a někdo vám zavolá a řekne, co máte dělat. U Jakea to ale proběhne trošku jinak – tajemný telefonát mu slíbí, že se za něj pomstí jeho ex-šéfovi, který ho vyhodí z práce, v níž se Jake ještě před svým vyhazovem seznámil s Marisol. A slib se splní. Jake však později zjistí, že stejnou hru hraje i Conrad a Dakota. Oba spolužáci nakonec provedou něco hrozného a následně spáchají sebevraždu. Conrad to navíc provede způsobem, který se až moc podobal jedné Jakeově denní můře. Jake je přesvědčen, že za to může "Pathway" a začíná pátrat. Pátrání ho dovede k bývalému členovi satanské sekty. Postupné odhalování pravdy se mu líbí stále méně, obzvláště, když se dozvídá stále více novinek o sobě samém a své rodině…
„Cesta ke zlu“ začíná docela dobře. Postupně a poměrně poutavě rozjíždí zajímavou zápletku, seznamuje nás se zajímavými postavami Jakeem, Conradem a Dakotou. Obzvláště Dakotu bych vyzdvihl, protože mi připadala jako nejzajímavější a nejlépe zahraná postava celého filmu. Je jen škoda, že jí nebylo dáno více prostoru, a když už tedy k tomu muselo dojít, že se její odchod ze scény odehrál mimo čočku kamery. Film postupně odhaluje jednu kartu za druhou. Nehraje si na nic okázalého, vědom si svých možností a kvalit pokorně zůstává ve vyjetém korytu béčkových snímků.
Již po pár minutách je více než jasné, že ač tomu vizuální stránka moc neodpovídá, pojede se převážně v psychologické lajně. A to je jen dobře, popuštěná uzda vizuálnímu běsnění (a že by tomu příběh nijak nebránil, ba naopak, docela by k tomu i sváděl) by filmu uškodila ještě mnohem více.
V mnoha věcech film jen naznačuje, i to není nijak na škodu a po samotném závěru se odhalí i proč tomu tak je.
Ovšem, někde v půlce se film zlomí, scénář mu začne házet klacky pod nohy a čím více se blíží ke konci, tím je horší a horší a zmatenější a zmatenější, až nakonec doběhne k samotnému závěru, který jen kulhající a krvácející torzo filmu dorazí poslední ranou. Chtělo by se mi napsat z milosti, ale o milosrdenství se ohledně závěru nedá hovořit. Než aby závěr něco vysvětlil, objasnil a odpověděl na řadu otázek, které přednese předcházející děj, spíše sám ještě mnoho dalších nezodpovězených otázek přihodí.
K samotnému závěru a celému vyznění filmu se dá přistoupit dvojím způsobem. Film buď žádnou pointu nemá anebo je ta pointa tak mnohovýznamová, že si závěrečné minuty a v souvislosti s nimi celou zápletku můžete vysvětlit a objasnit hned několika způsoby a závěry. Stačí si jen vybrat. Dělo se to, co celý film až ke svému závěru ukazoval, ve skutečnosti, nebo to byla jen další Jakeova denní můra, jíž se vnitřně snažil obhájit to, co se stalo? Je Jake opravdu obětí? Je Jakeovo vysvětlení událostí v samotném závěru filmu pravdivé, nebo jde jen o vnitřní obhajobu psychopatického jedince? Kdo přesně byla Marisol a co a proč vlastně chtěla?
Někde od půle film prostě jakoby přestal vědět, čím chce být, samotný scénář děj spíše shazuje, než aby jej rozvíjel, a nedá se necítit snahu nějak „zajímavě“ všechno ukončit. Film stejně tak nedokázal nijak využít možnosti a potenciál, které začátek příběhu nadhodí, o okultismu a satanismu se zde jen hovoří, a přitom to mohlo po vizuální stránce filmu přidat na atmosféře (kterou film právě od své půlky začíná postrádat). Pár snových vizí a představ to vůbec nezachraňuje. Takhle se ve filmu o většině toho, co se děje nebo co se stalo, jenom mluví, a to je škoda. Některé rozhovory o tom, co se stalo před nějakou dobou, by si vizuální flashbacky doslova zasloužily a byly by dobrým oživením.
Co se týče herců a hereček, předvedli přesně to, co jim předložil a umožnil scénář. Jensen Ackles Jakea hraje docela obstojně, jeho charakter je sice trošku klišovitě idealistický, ale potěší alespoň to, že to není žádný nepříjemný teenager jako v jiných podobných snímcích. Shannyn Sossamon se ve své exotické, až éterické tajemnosti pro svou roli hodila, jenže scénář jí toho moc neumožnil, takže zřejmě odehrála, co měla předepsané, shrábla prachy a šla domů. Škoda, škoda. Zato Dominique Swain jako jediná z celého filmu dala své postavě něco, co scénář může jen nastínit, načrtnout, navrhnout, ale přinést, vložit a dokončit to může až daný herec, v tomto případě herečka. Dominique má neuvěřitelně elektrizující smyslný pohled (snad i proto dostala roli Nabokovy Lolity) a ten se pro její postavu hodil přesně, byl tím, co tuto roli charakterizovalo. Její výborný výkon je však uťat poměrně brzo, což mě osobně mrzelo na filmu nejvíce.
Složkou samou o sobě je hudba filmu. Ta mě hodně zaujala již během úvodních titulků. Spojení bicích a smyčcových nástrojů v rockovém rytmu se mi zarylo do hlavy a já si to broukal ještě hodiny po zhlédnutí filmu. A v příjemné rovině to hudebně pokračovalo až do samotného závěru filmu a já zjistil, že se zaobírám myšlenkou poohlédnout se po soundtracku.
Film „Cesta ke zlu“ měl silný potenciál být tematicky ne zas tak profláklým, minimálně slabě nadprůměrným psychologicko-démonickým hororem. Alespoň úvodních 20 až 30 minut k tomu měl pěkně našlápnuto. Naneštěstí nic z toho nebylo využito a film se nakonec utopí v ukecanosti, zmatečnosti a nepřehlednosti s hodně rozháraným závěrem.
