Chris Priestley: Příšerné příběhy strýce Montaguea
Uncle Montague's Tales of Terror
Argo, 2011, 212 stran
„Příšerné příběhy strýce Montaguea“ jsou první knihou z celkem pětidílné série vždy nějak alespoň lehce tématicky propojených hororových příběhů pro mladší a nepokročilé. Česky dosud vyšly čtyři svazky (kdo ví proč Argo vynechalo předposlední díl). Já se sérií začal stylově posledním dílem vánočních příběhů a byl spokojen a uchvácen natolik, že jsem milerád sáhl po díle prvním.
Pozadím této knihy je malý chlapec Edgar (cítíte to, jo?), který se přes temný les vydá za svým (kdoví kolik pra)strýčkem Montaguem (ani teď?), který žije v rozlehlém starém domě s velkou zahradou, plném rozlehlých místností, nepostřehnutelného sluhy a zajímavých předmětů. Dům tak působí jako tajemný relikviář, obsahující či sdružující hromádku zdánlivě nekompatibilních věcí, k nimž má strýček ke každé jednotlivé originální příběh. A Edgar by asi nebyl správný literární chlapec, kdyby je rád nevyslechl. A čtenář s ním.
Rozjezd knihy je tedy klasickým až goticky laděným seznámením s hlavními proprietami, Edgarem, strýčkem, domem. Pak následují povídky věnované jednotlivým příběhům. O starém vysokém jilmu, který krade věci a chlapecké umanuté neústupnosti. Dvou spiritistických podvodnicích a podivném domu pro panenky. Dopadem velmi bezútěšný je temný příběh o prokleté vyřezávané hlavě démona z kostelní lavice, u něhož mrazí ne z jeho tajemnosti ale ze syrové realistické představivosti. Další příběh je venkovsky laděný folk horor. Nechybí ani slepá stará paní s puncem čarodějnice, která se ráda stará o své jabloně, orientálně laděný příběh o džinovi či spratkovité holčičce, zlatém rámu a splněných přáních. Klasiku zastupuje příběh s duchem a povídkovou sekvenci uzavírá smutný a dojemný příběh o chlapci, který se vydá na cestu a setká se se svým osudem dříve než se s ním setká. Konec každé povídky se vrací zpět k Edgarovi a strýčkovi Montagueovi, jim pak patří poslední příběh, uvádějící otevřenost některých povídek do kontextu a pointující celou knihu.
Právě v tom bych viděl nejvýraznější negativum knihy. Snaha o nějakou pointu a uzavření naznačených věcí působí trochu křečovitě a je vystavěna poněkud „násilně“. Už i proto, že díky tomu některé příběhy končí vlastně jaksi neuzavřené, s otevřeným koncem. Samostatné příběhy (tak jako např. v pozdějším svazku vánočních příběhů) by působili mnohem příjemněji a působivěji, ale tak, snad s ohledem na cílovou skupinu se to dá i přejít.
Faktem totiž je, že se Priestleymu podařilo do příběhů naroubovat velmi působivou a funkční atmosféru. V některých příbězích dokonce překvapivě překračuje jakousi pomyslnou hranici tvrdosti a drsnosti („Démon z kostelní lavice“, „Obětiny“). Některé příběhy operují s klasickými a neoriginálními prvky, jiné však tyto postupy dokáží vyšperkovat nejednoznačností a nepřímočarou linií vyprávění („Nedveře“, které do temné a napínavé atmosféry házejí už svým názvem, „Zlacený rán“) či zvláštní, až abstraktní atmosférou („Nelez tam“, „Stezka“) nebo exotikou („Džin“). V některých příbězích se skrývá až škodolibá temnost.
Velkým pozitivem „Příšerných příběhů“ je fakt, že ačkoliv jsou primárně zameřeny na mladší čtenáře a čtenářky, dokáží si svou atmosférou, stylem a svižností získat i čtenáře dospělejší. Svým způsobem jde o mrazivé čtení pro celou rodinu. Dokážu si představit večery s touto knihou, kdy každý příběh nahlas u krbu (nebo na zahradě u nočního ohně) předčítá jiný člen rodiny.
Kromě toho je kniha graficky velmi hezky zpracována a jednotlivé příběhy jsou doplněny sice vhodně jednoduchými ale silně působivými ilustracemi.
