Chuck Palahniuk: Ukolébavka

80%
Kdybyste mohli bez jakýchkoliv stop a podezření, v podstatě beztrestně, zabít kohokoliv jen pouhým pomyšlením na určitý sled slov, jak byste se zachovali? Opravdu?

Chuck Palahniuk: Ukolébavka

Lullaby

Odeon, 2011, 222 stran

 

Novinář Carl Streator, snad i díky vlastním zážitkům, pracuje na sérii článků o syndromu náhlého úmrtí kojenců. Během výzkumu a rešerší objeví starou ukolébavku, kterou když někomu řeknete, tak on umře. Společně s realitní makléřkou, která tuto skutečnost objevila taky, samozvanou wiccanskou čarodějkou a zapáleným ekologem se vydají na cestu po Spojených státech ve snaze nalézt a zničit všechny vydání knihy, v níž se starobylá říkanka objevila. Cestou se podle svého vyrovnávají s vědomím smrtící skutečnosti a jeho využitím, tváří tvář temným stínům vlastních životů a síly, či moci, chcete-li, a postavení, které jim toto jejich vědomí, poskytuje. Existují nějaké morálně omluvitelné způsoby konání? Jak naložit s vědomím jistých zkušeností? Existuje objektivní pravda? Zabijete-li někoho, aniž mu stojíte tváří v tvář, zasáhne to nějak vaše morální vědomí?

Ukolébavka

Od Chucka Palahniuka jsem dosud četl jen dvě knihy, shodou okolností v obou zabrousil, stylem sobě vlastním, do hororového žánru. Palahniuk je navýsost přemýšlivý autor, který do svých románů vtiskává hodně kritického pohledu na okolí, současnost a pro současného člověka nevyhnutelné jevy. Nejinak je tomu v „Ukolébavce“. Zde se autor hodil do polohy až moderní etiku a morálku nahlížejícího a sociálně-kritického laděného filosofa, který ve své románové rozpravě kriticky nahlíží hned na několik témat najednou – kritika konzumu, ekologie a přístup člověka k jeho okolí a ostatnímu životu na Zemi, až mesianistický vyhlížející stránku lidského života, myšlení a existence. V neposlední řadě „Ukolébavka“ pokládá jednu z nejzákladnějších otázek: „Co já?“ Ano, co byste na místě hlavních hrdinů dělali vy? A jste si tím jistí?

Z toho všeho pak vyplývá silně temné, mrazivé, děsivé a, ano, bezesporu, horrorové ladění celého románu. Palahniuk neděsí chmurnou atmosférou (i když…), sofistikovaným popisem a vyzkoušenými žánrovými postupy a prvky. Ne. On pálivkým ostřím myšlenky řízne přímo do vás, do vašeho masa, uloží tam semínko a nechá ho klíčit. A to semínko je opravdu děsivé. Protože absorbuje a nechává rozkvést vaše vlastní myšlenky, pohledy a skryté životní postoje. A někdy je to nejděsivější ne hledět na zlo, hledět do očí ryzí pravdě.

„Ukolébavka“ možná není tak ryzí, přímočará, bozarní a šokující jako jiná Palahniukova hororová kniha „Strašidla“, přesto jde o vnitřně a svou temnými chmurami naplněnou hloubkou přemýšlivé dílo, jehož neobyčejné „výstřelky“ (hovořící zvířata) a bizarnější polohy (oživování mrtvol, stěhování duší, nekrofilie), jen dokreslují syrovou dřeň podstaty věci.

„Ukolébavka“ dokáže vyděsit. Svým zvláštním způsobem a stylem. Není to na škodu, naopak, jen to ukazuje a odhaluje pestrou škálu poloh moderního hororového žánru. Palahniuk na to jde po svém, svým vlastním stylem a způsobem, který je funkční a dokáže zasáhnout na milimetr přesně. Děsivější odér tomu všemu pak dodává doslov, kde je zmíněno pozadí vzniku tohoto románu.

 

Hororové knihy (vrazi, mysteriózní)


Přidat komentář