Daniel Barták: Stinná místa
Vydalo nakladatelství XYZ, 2019, počet stran 240
Pavel Horváth vlastně neměl nikdy na růžích ustláno a ani teď se mu nedaří zrovna růžově. Po otci, kterého nikdy neviděl, zdědil starý, takřka vybydlený dům, v zapadlé vesničce. Co se zpočátku zdá jako vhodně zpeněžitelná mana spadlá do klína, která pomůže zalepit nějaké Pavlovy dluhy, se brzy ukáže jako jen další osina v pozadí. Zjistí totiž, že je evidentně hodně podobný svému otci, kterého však místní nemají rádi natolik, že i pouhá Pavlova tvář v nich vyvolá násilnické sklony. Krátce řečeno, dají mu v hospodě do držky. A nelibost místních se stupňuje. Pavel postupně zjišťuje nejen více o svém otci, jeho vědecké práci, ale stále více mu v hlavě rezonuje přesvědčení, že se kolem něj něco, nebo někdo, pohybuje. Cosi, co nejde vidět… Co všechno skrývá zděděný dům? Kým byl Pavlův otec a co provedl? Co se to vlastně v obci kdysi stalo a co se v ní děje právě teď?
Některé knihy dělají radost již pouhou svou existencí. A ukázkou, že domácí horor nemusí být otázkou jen úžeji zaměřených „fanouškovských“ nakladatelství, ale umí se objevit i ve větších nakladatelských dómech. Tak, jako se to povedlo „Stinným místům“. Daniel Barták touto knihou ukazuje, že po několika hororových povídkách v antologiích a časopisech zvládne ukočírovat napětí a atmosféru i v románové formě. Jeho aktuální román je komorněji laděným (málo postav, uzavřený prostor děje) domácím hororem, který pracuje hlavně právě s atmosférou napětí a tísnivosti. Příběh se odvíjí jako dramatický thriller o nelichotivých a nešťastných trampotách životního outsidera, do něhož čím dál více prosakují atmosférické temné a hororové prvky, v konečném důsledku vytvářející funkční spojení temna a napětí.
Díky omezenému počtu postav a jasně vymezenému prostoru ubíhá příběh vcelku svižně, nezdržuje se s přílišnými a přehnaně barvitými popisy, soustředí se na dějovou akci, neustálý posun kupředu, k dalšímu odhalení důležité informace a součásti skládačky, z níž se postupně formuje ucelený obraz.
I když mají „Stinná místa“ svá stinná místa (na můj vkus je příběh až moc decentní, snesl bych více akce; ač příběh končí takřka bondovským vysvětlovacím závěrem, pořád v určitých věcech tápu – ovšem tohle všechno mohou být jen čistě subjektivní negativa), kniha se čte hodně dobře. Příběh odsýpá, domácí – v mnoha ohledech velmi známé a představitelné – prostředí je potěšující bod k dobru.
Obecně vzato jde o velmi sympatický a milý domácí počin. Pokud už máte dost moderních, brutálních, nechutných, ujetých a explicitních hororů a volíte raději temnější, tajemnější a náznakové záležitosti, tohle by mohla být kniha přesně pro vás. Zde se hrdinové brodí spíše v temnotě a stínech, než v kalužích krve a vnitřnostech.
Pro mě je jasná jedna věc – další milý český horor. A pak, že to u nás nejde.
