Dean Koontz: Oči soumraku
Twilight Eyes
BB/art, 2009, 462
Slim McKenzie je tulák na útěku. Útěku před spravedlností za vraždu svého strýce. Slim má totiž od narození dar vnitřního zraku, který mu umožňuje odhalovat skryté nitro lidí. A Slimův strýc byl skřet. Ohyzdný, nechutný a hlavně brutální, živící se lidskou bolestí, strachem a utrpením. Na své potulce Slim narazil na další skřety a tři z nich zabil. Teď se přidal k velké pouti, kde našel nejen práci, ale i lásku a spojence, kteří stejně jako on dokáží odhalit skřety maskující se za lidi. Jenže pouť se chystá přesídlit do města, z něhož se ukáže být skřetí líheň a jedno z mnoha jejich center. Tohle město skřeti ovládají a ke své potěše připravují další ze svých velkolepých kousků lidského utrpení a bolesti. Slim, společně se svými přáteli, se jim v tom pokusí zabránit.
„Oči soumraku“ jsou dva příběhy, sice na sebe navazují a působí v nich stejné postavy, přesto jsou jaksi samostatné a navzájem trochu odlišné. A i jejich vznik dělí nějaká ta doba. Zatímco první část, odehrávající se převážně na pouti a seznamující se Slimem, jeho schopnostmi a novými přáteli a protivníky, ale i průběhem, fungováním a popisem pouti a života v ní (což jsou hodně zajímavé scény), je temnější, ponuřejší a tak nějak zvláštně osobní, druhá část, kdy se Slim se svou manželkou vydává přímo do „jámy skřetí“, je akčnější, svižnější a v mnoha ohledech bombastičtější (taky ale postrádá onu chmurnou a působivou atmosféru).
Dean Koontz se v „Očích soumraku“ rozkročil opravdu široce. Nebudeme-li počítat jeho thomasovskou sérii, dala by se tato kniha označit za jeho nejmonumentálnější dílo (alespoň minimálně z těch, co jsem od něj dosud četl). Opravdu hodně si zde vyhrál s universem, záporáky (i když jejich geneze je možná až trochu naivně přepálená, možná bych se nebál říci až přitažená za vlasy), schopnostmi i různými detaily (již zmiňovaná pouť, cíle a směřování skřetů i jejich jednotlivé kousky). V první části toto dopomáhá temnému pozadí, ve druhé akčnosti.
Kromě zmíněné naivně pompézní geneze skřetů by se negativně mohl jevit i věk hlavního hrdiny. Je mu sedmnáct, ale pokud by to Koontz v knize hned několikrát nezmínil, nikdo by to nepoznal. Ani prožité zkušenosti nedokáží sladit jeho věk s jeho myšlením, chováním a konáním. V tomto ohledu se zdá, že to Koontz trochu nezvládl. Rozpor je očividný, Slim prostě jedná mnohem dospěleji než sebevyspělejší sedmnáctiletý mladík.
První část je výrazně kvalitnější. Protože rozvíjející námět a postavy. Druhá část ve své pompéznosti a snaze o akčnost, znatelně ztrácí (a v případě popisů skřetího podzemního komplexu se potýká i s nezáživností a nudou – pokud zrovna na tomhle neulítáváte). Na mě byla prostě až moc akční. Celou dobu se snažím nezmínit Stephena Kinga, ale bez sebemenší stopy ironie nebo negativních konotací, je tohle Koontzovo nejkingovější dílo. Nekopíruje ho, nevykrádá, jen má, minimálně a určitě v první části, atmosféru podobnou některým jeho dílům. Jen považte, mladý hrdina, pouťové atrakce s pouťovými figurkami (nechybí tlustá žena ani zrůdy). Je to příjemné.
„Oči soumraku“ jsou v záplavě Koontzových hororových thrillerů a sci-fi hororů trochu netypické. Což je jistě pozitivní znak. Jen jim trochu škodí jejich rozmáchlost. Koontz jako by nevěděl, kdy přestat.
Nejzajímavější z celé knihy je však samotný autorův doslov. V něm hodně zábavnou a úsměvnou formou odhaluje nejen pozadí vzniku románu, respektive jeho dvou částí, ale i peripetie ohledně přípravy filmové verze, která… (ale to si přečtěte sami).
