Draculův švagr aneb Kdopak by se hrůzy bál: Poslední zločin Markýze de Sade
Česká republika, 1996, 22 minut
Režie: Karel Smyczek
Scénář: Martin Bezouška, Milan Cieslar, Dušan Kukal
Hrají:
Petr Nárožný (Jiří Trubač)
Gabriela Wilhelmová (Eva Slavíčková)
Klára Sedláčková (médium)
Květa Fialová (účastnice seance)
Postarší inženýr Jiří Trubač začíná budovat vztah s jednou stejně postarší vdovou Evou Slavíčkovou. Vše jde dobře, občasné schůzky, posezení v kavárně, vzájemné sbližování, odhalování více věcí o tom druhém. Jednou se prostě musí tnout do živého. Trubač do toho tne, když se vnutí na pravidelnou spiritistickou seanci, při níž se hovoří s mrtvými, které se každé úterý Eva účastní. Jenže svým skepticismem a neustálými posměšky tuto seanci neustále narušuje. Když nakonec dojde k vyvolání ducha a zjištění, že jím není požadovaný Albert Einstein, Trubačův skepticismus a touha po důkazu vybuchne v nemilosrdnou konfrontaci se samotným duchem. Ta však neskončí dobře.
„Poslední zločin Markýze de Sade“ (hodně spoilerový název pro povídku, který zbytečně předčasně odhaluje zápletku a trošku i pointu) je velice, a nebojím se napsat, že na české polistopadové poměry, povedenou hororovou jízdou.
Zde se jakási decentnost, přirozenost a obyčejnost seriálových příběhů o budovanou atmosféru přičiňuje měrou obzvláště velikou. Podporují ji i zasloužilá herecká jména, které v povídce vystupují. Petr Nárožný je ve skepticismu inženýra Trubače naprosto vynikající, a coby zcela netypický hororový herec (opravdu, jeho si představit v hororu je velice těžké), potěšitelně překvapuje. Gabriela Wilhelmová je velmi charismatická herečka, přesně ten decentně paničkovský typ, který vtiskuje Evě Sedláčkové. Že se v příběhu, který se točí kolem spiritistické seance, objeví spirituálně založená Květa Fialová, vůbec nepřekvapí, jen mile potěší.
Veskrze neoriginální příběh tak zaujme hlavně povedenými dialogy, jaksi neprvoplánovaně budovanou atmosférou (příběh si po většinu času drží lehce komediální nádech, tak typický pro Švandrlíka), povedenými scénami (fackování inženýra Trubače je zároveň úsměvné i strašidelné, což je kombinace, která se ne vždy povede, zde se vyvedla fantasticky), naprosto vynikajícím a mrazivým hlasem vyvolaného ducha (skvělá práce Borise Rösnera) a na poměry všech zatím viděných dílů seriálu zcela překvapivě krvavým závěrem seance. Inu, kdo se moc ptá, moc se dozví.
Veskrze povedený díl, který trochu kazí jen podle mě zbytečně doslovný, a snad i zbytečný jako celek, závěr příběhu s vysvětlujícím hlasem hlavního hrdiny. Hází to sice příběh do trochu jiné roviny (což vidím spíše jako negativum) a trochu jej posouvá dál (což by se dalo klidně opomenout), ale strašně zkazí celý dojem ze závěru spiritistické seance (což je obrovská škoda). „Poslední zločin Markýze de Sade“ je zatím nejlepší povídkou seriálu, dokazující, že alespoň na televizní úrovni ten horor umíme, když chceme.
