Draculův švagr aneb Kdopak by se hrůzy bál: Sokolí hnízdo
Česká republika, 1996, 25 minut
Režie: Karel Smyczek
Scénář: Martin Bezouška, Milan Cieslar, Dušan Kukal
Hrají:
Oleg Reif (režisér Marek)
Kateřina Brožová (Olga)
Karel Greif (producent)
Jakub Kohl (bratr Olgy)
Postarší režisér Marek se chystá natáčet jedno ze svých stěžejních děl s názvem „Sokolí žena“. Jenže pořád nemůže najít představitelku hlavní role, i když přesně ví, jak by měla vypadat – blondýna, dobře stavěná, krásné boky, vyvinutá prsa, nevinná tvář, ale pohled do jejích očí musí v mužích vyvolávat touhu. Přesně jako žena, kterou kdysi znal. Producent mu vyhrožuje, že jestli si na tomto castingu konečně nevybere, celý projekt zastaví. Casting je tragický, režisér ne a ne si vybrat. Když už to vypadá, že se všechno stopne, objeví se ve dveřích krásná blondýna. Rejža je nadšen, neboť ztělesňuje vše, co požadoval a navíc je podobná oné ženě, již kdysi znal. Kromě toho, pohledná Američanka Olga učaruje jemu samotnému a začne jí nadbíhat. A Olga se ani moc nebrání a pozve ho na své zděděné sídlo nazvané Sokolí hnízdo.
„Sokolí hnízdo“ je tradičním napínavým hororovým příběhem o nevyhnutelně naplněném osudu, božích mlýnech, jež melou pomalu, ale jistě, či o tom, že pokud na své hříchy mládí zapomenete vy, neznamená to, že přestanou existovat. O tom všem tenhle lehce komický, naprosto v rozporu se závěrečnou scénou mrazivý thriller o jedné pomstě, stavějící na pointě, je. Lehký, svižný, jednoznačný, úderný a v závěru ohnivě bolestný. Krátkometrážní hororová chuťovka, ne zrovna originální, ale zase ne bez nápadu, která sedne jako facka.
Příběh má jedinou závažnou vadu. Na to, že v podstatě stojí na pointě a závěrečném odhalení, je všechno tohle, tedy ta část, jež odpovídá na otázku „Proč?“, odhaleno hodně brzo. Když tohle všechno zjistíte ještě v první půlce příběhu, nutně to pokazí tu druhou. Prostě špatné načasování, respektive závažná scénáristická chyba, která v určitou dobu vloží do úst klíčové postavy více slov, než by si napětí a zápletka příběhu zasloužily.
Herecky není co vytknout, tedy z profesního hlediska. Kateřina Brožová sice evidentně splňuje všechny režisérovy nároky, ale podle mě to je přesně ten typ ženy, na který se při troše dobré vůle akorát dobře kouká a to je všechno. Ještě se tak může pohybovat, s mluvením už to začíná být horší a intimnější tělesný styk je takřka nepředstavitelný. Nic proti ní, ale na mě Brožová prostě takhle působí. Režisér je takový ten klasický stereotypní starší seladon, který už je dávno za zenitem, tak nějak podvědomě si to už i začíná uvědomovat, už je s tou flintou na krok od žita, ale ještě se mu nechce ji zahazovat. Možná si ani neuvědomuje, nebo si to nechce přiznat, ale tato kombinace z něj vytváří strašně teatrálně komickou postavu. Ale takoví občas lidi od kumštu jsou. Trochu jiní, trochu mimo, trochu na jiném levelu.
Povedený se mi jevil samotný závěr. Pro tento seriál typicky (zde už opět bez negativní příchuti) civilní, přesto vnitřně drsný. Nelze čekat více, spokojenost je na místě i při naprosté průměrnosti. Ono totiž někdy i ten průměr bohatě stačí a kdo ví, co všechno by v tomto případě snaha o nadprůměrnost (už jen z toho důvodu, že pro ní prostě nejsou žádné předpoklady) mohla napáchat za škody.
