Drákuloviny
Dracula: Dead and Loving It
USA/Francie, 1995, 88 minut
Režie: Mel Brooks
Scénář: Mel Brooks, Rudy De Luca, Steve Haberman
Hrají:
Leslie Nielsen (Dracula)
Peter MacNicol (Thomas Renfield)
Steven Weber (Jonathan Harker)
Amy Yasbeck (Mina Murray)
Mel Brooks (Van Helsing)
Právník Thomas Renfield jede do daleké Transylvánie, kde se má setkat s hrabětem Draculou a předat mu k podepsání kupní smlouvu. Dracula totiž v Anglii hodlá koupit staré sídlo. Již první noc Renfield zjistí, že s Draculou není něco v pořádku a za prvního ranního rozbřesku již je sluhou pod jeho neústupným vlivem. Dracula se přestěhuje do Anglie, kde dostane chuť na dvě šťavnaté sousedky. Do cesty se mu však postaví svérázný Dr. Van Helsing…
Ano, bylo by s podivem, kdyby se v devadesátých letech, plodných na výborné parodie všech možných slavných příběhů, nedostalo ani na nejslavnějšího upíra všech dob, Stokerova Draculu. „Drákuloviny“ jsou sice často označovány za parodii Coppolova „Draculy“, ale myslím, že je možné je považovat za obecnou parodii Draculova příběhu jako takového.
Faktem však je, že nenatočit Mel Brooks tento film, o nic důležitého a závažného bychom nepřišli. Parodiím v půlce devadesátých let začal docházet dech, ztrácely šmrnc, humor a staly se jen bezobsažným a nehumorným balastem neustále se plácajícím v zatuchlém bahně humoru za každou cenu a neustále opakovaných vtípků, které postupně ztrácely na komičnosti a významu. A Brooksův pokus tak může zaujmout alespoň tím, že je jakýmsi průvodním znakem tohoto jevu.
Takřka doslovný, i když hodně okleštěný a zjednodušený přepis klasického příběhu totiž neposkytuje moc prostoru pro třeskutý, absurdní a politicky nekorektní (anebo fekální, i když ten přišel do módy až trochu později) humor, jímž by měly parodie přetékat, respektive jež dělá parodie parodiemi. Film se tak po většinu času potýká s nudou, dlouhé pasáže, které jen vyprávějí již vyprávěné bez sebemenšího znaku alespoň zaznamenatelných změn. A to navzdory faktu, že z celého filmu čiší jedna velká jednolitá snaha být humorný a komický. Jenže neustálé tlačení na pilu a snaha vykřesat divákův úsměv z takřka každého záběru, se míjí pozitivním účinkem a přesahuje do účinku negativního. Čeho je moc, a obzvláště když je to nepovedené, toho je příliš. Film se tak stává směšným ne svým obsahem, ale neúspěšnou snahou být směšný. Na filmu mě totiž úplně nejvíce rozesmálo zjištění, pod jakým názvem byl uváděn v Polsku. Zřejmě každá země má jakousi svou míru komičnosti, ale „Dracula – wampiry bez zębów“ se k podstatě filmu hodí mnohem více než české „Drákuloviny“. Je to i komičtější.
Komičnost se tak scvrkává na pokřivenou mluvu (tajemná žena na začátku filmu, Van Helsing), neustálé pády a nárazy a ksichtění Leslie Nielsena. Opravdu povedené kousky, jímž jsem se zasmál, film obsahuje asi tři – Renfieldův dotaz, co to ty upírky dělají s tím nábytkem, scéna v opeře/divadle, kdy Dracula aplikuje telepatické ovlivnění mysli oběti a oběť jeho telepatický rozkaz splní okamžitě a doslova, a v upírku se měnící Mina, nutící svého snoubence Harkera, aby si konečně sáhl. Jinak vše působí jalově, suše (i na suchý humor) a spíše to prudí, než baví.
Kapitolou samou o sobě jsou herecké výkony, umocněné známějšími hereckými jmény (Nielsen, Weber, MacNicol). Ty jsou naprosto otřesné a v nejvypjatějších okamžicích až nepříjemné. Mám však podezření, že to je v rámci komičnosti záměrné. Doufám, neboť v tomto případě by to mohlo být lehce pozitivním jevem.
Abych však jen nehanil. Divadlo a nadržená Mina jsou opravdu povedené scény (přibyla by k nim i strašidelně hovořící žena z počátku filmu, kdyby ten vtip nebyl znehodnocen jeho častým použitím). Leslie Nielsen je prostě Leslie Nielsen, máte-li ho rádi (tak jako já), je stejně dobrý jako v každém jiném filmu, že tady toho (kromě věčných pádů a ksichtů) moc nepředvede, není vinou jeho, ale suchého scénáře. Hodně mě překvapil výborný Peter MacNicol, jeho Renfield je skvělý. Místy zazáří i samotný režisér coby Van Helsing. Jenže tím pozitiva končí. Dobře, Amy Yasbeck coby Mina je fakt kus.
Brooks si evidentně nachystal moc velké sousto, z něhož nedokázal připravit ani průměrný poživatelný chod. Dívat se na to dá, snad se i jednou dvakrát zasmějete, jenže negativa nad pozitivy (nebo alespoň průměrností) značně převažují. Dokonce věřím, že se to někomu může zalíbit (a pochvalné komentáře to naznačují). Možná jsem už parodiemi (s Nielsenem) přesycen natolik, že nedokáži ocenit jakoukoliv další. Možná. Jedno však vím jistě. „Drákuloviny“ jsou jedním z nejslabších filmů Leslie Nielsena.
