Dušan D. Fabian: Odbila 13. hodina
Artis Omnis, 2012, 276 stran
Dušan D. Fabian má na kontě hned několik vítězství či skvělých umístění v různých povídkových soutěžích a románů, které vycházejí i u nás. Stejně tak i jeho povídky se objevují nejen u nás, ale i třeba v Polsku. Jeho tvorba lavíruje mezi mnohými zákoutími obecné fantastiky, od přímočarého hororu až k mystickým fantasy příběhům o elementálech.
Sbírka povídek „Odbila 13. hodina“ se prezentuje jako ryze hororová záležitost. I v ní ale povídky pokrývají prakticky většinové spektrum hororového žánru, od magických mystických záležitostí až po klasické brutální záležitosti (i když vyloženého gore si čtenář moc neužije, spíše funkční náznaky).
Objevují se zde například právě i, jak je autor sám nazývá, příběhy o elementálech, tedy jakési spíše atmosféricko-mysteriózní příběhy o bytostech z jiných/alternativních/paranormálních světů, v nichž se horor prolíná s až fantasy světem a formou jeho utváření, nejednou odkazující či nastiňující Fabianovy samostatné romány. Jde tak hned o druhou povídku „Tri čierne utorky“ o hlavním hrdinovi, kterému začne život hroutit agresivní muž, přebírat jeho identitu a pomalu jej vymazávat ze skutečného světa. Zajímavá kombinace hororu a thrilleru s lehkou příměsí fantasy. Mysteriózní, tajemné, místy až kouzelné střetnutí přirozena se zdánlivým nadpřirozenem. Mezi elementály nás přivede i (před)prvomájová povídka „V predvečer prvého mája“, v níž se kolem hlavní hrdinky začnou točit podivné existence a ona pomalu zjišťuje, že před ní stojí něco opravdu velkého. A jestliže v předchozích dvou zmíněných povídkách se cosi odjinud pokoušelo proniknout sem anebo odsud něco pohltit, v poslední povídce sbírky, „Tri noci na zámku“ se hlavní hrdina vydává z našeho světa do cizího, aby zachránil svou přítelkyni, která v tom světě uvízla. „Tri noci na zámku“ jsou moderní, fantastickou variací s brutálními prvky klasické pohádky o Nebojsovi. Z oněch elementálových povídek nejvíce podbarvená fantasy formou a stylem, přesto má své drsné a syrové kouzlo.
V ostatních povídkách se Fabian pohybuje buď po klasických zápletkách, jako např. v povídce „Profesor“ o starém podivínovi v sanatoriu, jehož se všichni bojí, aniž by on měl nějaké jasné a viditelné možnosti jim nějak ublížit, nebo vzdává hold a odkazuje na díla slavných žánrových autorů. V deníkově psané, nejen formou, ale i prostředím mrazivé povídce „Dvadsiatyšiesty križ“ vzdává hold nedokončené povídce Edgara Allana Poea, ve snové „Ceste k novej identite“ pak parafrázuje povídku Howarda Philipse Lovecrafta „Snové putování k neznámému Kadathu“.
Nechybí však ani hrátky s formou, jako v případě literární obdoby found footage příběhu „Andrášiovská pivnica“ o prohledávání starých podzemních chodeb. Nutno říci, že v tomto literárním přepisu záznamů z diktafonu found footage forma funguje mnohem lépe, působivěji a přímočařeji než v kdejakém filmovém found footage klonu. Nechybí ani klasická duchařská povídka „Na dne“, se zápletkovým záběrem do historie, železniční povídka o podivné knize v ještě podivnějším vlaku „Stratený, stratená, stratené“ nebo mysticky atmosférická povídka o návštěvě starých příbuzných ve staré vesničce „Migréna“.
Pro mě nejlepší povídkou sbírky je „Šťastná guľôčka“. Jak temný může být příběh o dětech, důlcích, hře v kuličky, mluvícím havranovi a síle dětské touhy vyhrát. Jemný a hebký tak, že ani nepostřehnete, kdy skrze něj začne prosakovat krev a děsivé odhalení.
Dušan D. Fabian je ve své podstatě profesionál. V žánru se pohybuje zkušenými kroky, moc dobře ví, které dveře otevírat a do jakých temných koutů nahlížet. Dovedně a zálibně si hraje nejen s formou svých příběhů, ale i s jejich žánrovým zabarvením, ochutnává všechny nabízené příchutě a ví, jak správně všechny použité ingredience namíchat do chutného a funkčního chodu.
Kromě bravurně zvládnuté práce s jazykem a jeho možnostmi za jeho velký klad lze považovat schopnost vtisknout svým příběhům domácí atmosféru, lásku ke slovenské krajině a prostředí, učinit právě to prostředí a domácí kulisy nedílnou součástí tvorby, prakticky dalším důležitým a nepřehlédnutelným hráčem v příběhu. To se mi u slovenských autorů hrozně moc líbí, u těch českých mi to trochu chybí.
Dušan D. Fabian má na svém kontě i několik románů, pohybujících se od hororu k jeho oblíbené elementálovské fantastice. Já jen doufám, že se ještě někdy od něj dočkáme podobné sbírky hororových povídek, protože to je věc, která mu jde a kterou si zase někdy rád přečtu.
