Edgar Allan Poe: Povídky
Vydalo nakladatelství Československý spisovatel, 2011, 299 Kč
Edgar Allan Poe je klasikem žánru a já se musím přiznat, že už jsem od něj dlouho, předlouho nic nečetl. Naposledy… No, mám pocit, že jsem byl ještě na střední škole a to už je pořádná doba. Ale ještě, že existuje něco, čemu říkáme narozeniny a svátky, a institut, který jsme si s narozeninami spojili – dávání dárků. Knihu „Edgar Allan Poe: Povídky“ jsem dostal ke svému svátku, což jsem považoval za velmi překvapivé. Pro mě je svátek spíš něčím, kdy mi lidé popřejí, ne že mi budou dávat takové hodnotné dary.
Knihu povídek od Poa rozhodně za cenný dar považuji, už jen proto, že doma od něj nic nemám, protože na střední škole jsem četl výhradně knihy z knihovny. Kniha mi udělala radost, ale mrzelo mě, že jsem se na ni dostával jen pozvolna. Času není tolik a komiksy se přece jen čtou snáz než klasické knihy. Nakonec jsem se ale na Poa dostal a jsem tomu rád. Pojďme se společně podívat na jednotlivé povídky v této sbírce, které do ní byly zařazeny především proto, že v nich podle editora Poe ukázal své literární schopnosti v celém rozmachu, ale především v oblasti humoru a ironie.
Dostaveníčko
Zajímavá povídka s krásnou drobnokresbou Benátek. Na čtenáře dýchá duch renesance, ale i dob starších, z kterých renesance vycházela. Hlavní postava, jak už to u Poa bývá, je vypravěčem a v tomhle případě také pozorovatelem. Do děje zásadním způsobem nezasahuje, ale spíše nám popisuje, co se vlastně dělo a jak se to událo. Poe povídkou dokazuje, že byl výborným prozaikem, ale stejně tak se stal významným básníkem. Interiéry, které zde popisuje, jsou jakousi ukázkou vkusu/nevkusu a jen dokazují, že vlastně nezáleží na tom, co si do pokoje dáme, protože stejně jednou umřeme a ty cennosti tam jen zůstanou viset, nebudou nám k ničemu. Můžeme mít cokoli, ale jakmile přijdeme o život, přicházíme o všechno.
Ligeia
O povídce jsem poprvé slyšel ve chvíli, kdy jsem se díval na film Ligeia a pak na něj psal recenzi. Už tenkrát jsem si říkal, jak asi vypadala původní povídka, podle které byl film natočen. V konečném důsledku musím říct, že se celkem držel předlohy, i když samozřejmě bylo nutné jej trochu více rozpracovat, protože jinak by látka jen těžko vydala na více jak pár minut. Existují však horší prznění autorovy tvorby. Ligeia je velmi realistickou povídkou, kdy právě na kontrastu reálna a nereálna v závěru staví.
Morella
Jedná se o povídku, kterou by bylo možné označit jako „Ligeia podruhé“. Autor velmi podobně popisuje milovanou ženu, která je podle něj duševně neskutečně vyspělá a velmi inteligentní, taková, že vypravěč se vlastně stává jejím žákem. Do jisté míry to může odkazovat na Poovu snahu nalézt ženu, která by pro něj byla rovnocenným protějškem. Jako kdyby ale zároveň říkal, že něco takového je nemožné, protože žena vždy umírá. Anebo je to zpodobnění múzy? Krásky, které přináší inspiraci a nápady, má jich tolik, ale jakmile jednou odejde, zůstane prázdnota. Kdo ale říká, že se stejná jako prve nemůže vrátit? Není múza jen láskou, která neexistuje jen v jedné podobě?
Brýle
Edgar Allan Poe měl velký smysl pro humor, což dokazuje nejen touhle povídkou, kde v podstatě od začátku tušíte, o co půjde, k čemu dojde, ale on vás nechává na pochybách, nechává vás váhat a vy až do konce nebudete mít jistotu, jaká přesně bude pointa. Není to hororové, ale to vůbec nevadí. Autor vám svým umem absenci tohoto žánru vynahrazuje a představuje povídku trochu jinou, rozhodně ale skvělou.
Smrtihlav
Už kdysi před roky, kdy jsem četl první výbor povídek Edgara Allana Poa, mě tahle povídka nesmírně zaujala, protože její pointa byla nečekaná. Když jsem si na ni vzpomínal, vždycky jsem uvažoval, jak mohla být napsána, aby fungovala. Je napsána dobře. Je zde zajímavé východisko, které udává i možnou příčinu toho, co vlastě postava v okně viděla. I když je vysvětlení banální, překvapí.
Stín – Podobenství
Slovo „podobenství“ v názvu asi nejlépe vystihuje to, co vlastně čtete. Tohle je črta, která nemá nějakou lepší pointu, jež by vás ohromila. Trochu mi to připomnělo některé krátké úvahy H. P. Lovecrafta, na čemž je vidět, že byl tento mistr hororu Poem ovlivněn.
Mlčení – Bajka
Bajka, kterou si většinou představujete jinak. Tady nejde o zvířátka, respektive ta nejsou protagonisty této bajky. Spíše jde o to, co pozorovatel vidí a co se před ním objevuje. To vede k vykreslení zajímavého světa a zajímavé situace, která má jaksi apokalyptický nádech. Jako kdyby se Poe připravoval na „Havrana“, což v tomto případě naznačuje opakujícími se konci odstavců. Je to poezie v próze, protože spíše než o epické, jedné se o dílo lyrické.
Bon-Bon
Úvodní rozmáchlý popis osobnosti Bon-Bona, filosofa-restauratéra, je až příliš obsáhlý na to, co následuje. Setkání s ďáblem je místy zábavné a Poe ukazuje, že si rozuměl s přímou řečí, ale na druhou stranu vyústění celého textu je takové prázdné, rychlé a vlastně ve chvíli, kdy teprve čekáte, že něco přijde. Tohle pro mě bylo spíše zklamání, stejně jako „Vévoda De L’Omelette“.
Fakta o případu monsieura Valdemara
Po delší době povídka, která se snadno dá zahrnout mezi hororové, protože její průběh a hlavně i finále, skutečně hororové jsou. Na svou dobu se dle mého názoru jedná v závěru o velmi drsný popis, který i v současné době může s člověkem celkem zamávat. Pro jednou je tato povídka doplněna skutečně výbornou ilustrační kresbou.
Vévoda De L’Omelette
Taková Poova malá hříčka, především pak s francouzštinou než s příběhem. Dílko, které se hodně snaží říct, ale vlastně nic moc neřekne. Tady trochu zamrzí, že chybí alespoň v zadní části knihy nějaké ty překlady francouzštiny, protože i když jsem se ji nějakou dobu učil, už to je pár let a nestačilo to. Ale tak člověk nesmí být líný a trochu zabrousit na internet.
Maelzelův Šachista
„Maelzelův Šachista“ je krásnou ukázkou toho, čím vším se Edgar Allan Poe zabýval. Tohle není klasická povídka, ale je to Poova argumentace toho, proč automat šachista vytvořený baronem Kempelenem nemohl být skutečně automat. Některé závěry jsou trochu zbrklé, na druhou stranu je zde i tak dost důkazů, které jeho teorii dokazují.
Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině
Podivná povídka, stejně jako je podivné její pokračování „Landorova vila“. Jako kdyby se Edgar Allan Poe vzhlédl v dokonalosti a snažil se ji popsat. Popsat velmi obšírně a poměrně detailně, ale přesto tak, že ji v celé její kráse nedokážete pojmout, aniž byste viděli to samé, co on ve své hlavě. Máte pocit, že se dostáváte někam, kde je to vskutku krásné, ale jako kdyby se to ztrácelo.
Landorova vila
Tato povídka vyvolává stejné dojmy jako povídky předchozí. Jedná se o její pokračování, kdy je popisována ona dokonalost místa očima někoho, kdo toto místo náhodou navštívil. V tomhle směru je popis opět poměrně precizní a je strašně moc vidět, že byl Poe nejen prozaik, ale také básník.
Jeruzalémská povídka
Kromě básníka byl Poe i vtipálkem a měl rád vtipy inteligentní, které mají děj a které samozřejmě mají i pointu. Přesně taková je i „Jeruzalémská povídka“ Máte pocit, že se ocitáte v nějakém místě a světě, který není správný, ale přitom jsou zde pravidla, která znáte dokonale. A právě na jednom takovém pravidle je založena i celá pointa příběhu, která je vhodnou tečkou.
Proč ten malý Francous nosí ruku v pásce
Dalším vtípkem je povídka „Proč ten malý Francous nosí ruku v pásce“, která je navíc ještě psána gramaticky špatně, což jen podtrhuje, jak dokázal Poe zacházet s formou a postavami. V hlavní roli má chudého zbohatlíka, což právě forma podtrhuje. Navíc je celkový styl svižný a i přes záměrné chyby v psaní se čte nesmírně dobře.
Jak se píše do časopisu aneb Petr Tůdle
Poe se nevyžíval jenom v povídkách, ale také ve zvláštních, fiktivních pojednáních, která se zaměřují na různé aspekty života anebo umění. Tohle je vlastně kritické pojednání o tom, jak je psáno v Americe oproti zbytku světa. Pokud čekáte něco dějového, tady se toho nedočkáte. Zbytek knihy se pak zaměřuje především na to, jak Poe kritizoval pisálky.
Filosofie nábytku
Smiřte se s tím, že ta dějovost chybí i v textu „Filosofie nábytku“, kdy se autor jednoduše zaměřuje na to, jak na něj nábytek působí, co by podle něj měl mít a jak vypadá nábytek, který v sobě něco má. Snad něco jako duši. Od dějových povídek se tak dostáváme k naprosto jiným textům, které by mohly od téhle sbírky čtenáře snadno odradit.
Kterak psáti pro Blackwood
Tento a následující dva texty mají určitou spojitost a tou je právě pan Blackwood a jeho magazín a speciální styl psaní, kterým se tento magazín prezentuje. V hlavní roli povídky máme Signoru Psyché Zenobii, která se chce setkat s panem Blackwoodem, který ji má naučit, jak psát pro jeho magazín. Jeho rady jsou skutečně přínosné a hlavně výborně absurdní. Poe zde představuje to, co se nazývá bulvárním článkem. Senzacechtivost zde dostává na zadek.
V tísni
Pořádná kritika se ale na hlavy rádoby pisálků snáší právě v textu „V tísni“, který ukazuje, jak jsou někteří neschopni psát tak, aby to dávalo smysl, nejde jim o ověřování informací, prostě jen něco zaslechli a okamžitě to přepisují. Psyché tak napsala svůj článek, který sem tam nedává smysl, protože neví, co píše, ale chce znít sečtěle. Na druhou stranu Poe skvěle volil fantaskní prvky, které tomu dodávají ještě něco navíc.
U konce s dechem
A ještě jeden článek, který je tak trochu v duchu Blackwoodu. Už tu nemáme Psyché, ale jiného autora, který si prožívá svoje vlastní celkem kruté události, a to díky tomu, že jednoho dne prostě přišel o dech. Dá se s tím žít, ale má to své nevýhody. Poovi tahle fantasknost sluší, protože vás dokáže pobavit a zaujmout. Měl skvělý styl, čtivý a plný zajímavých obratů.
Literární život váženého pana Tenta Nonce
Spolu s předchozími texty, které se věnovaly psaní a poměrně sžíravé kritice tehdejšího časopiseckého publikování, je tohle další pořádný zářez, který dal Poe tehdejším redaktorům a přispívatelům. I v současné době je z „Literárního života váženého pana Tenta Nonce“ cítit, že ta kritika je oprávněná, protože nad situací v současném tisku by si musel Poe zoufat.
Podoby Edgara Allana Poea (1809-1849)
A na závěr text o samotném autorovi z pera profesora Michala Peprníka, který se věnuje osobnosti Edgara Allana Poa, která je stejně různorodá jako jeho tvorba. Byl to muž, kterého si každý pamatoval jinak, každý na něj jinak vzpomínal. To nakonec vede k tomu, že si o Poovi může každý udělat svůj obrázek, nejlépe asi právě na základě jeho tvorby.
Kniha „Povídky“ je krásnou ukázkou různorodosti tvorby amerického velikána Edgara Allana Poa a právě v tomhle smyslu je kniha skutečně velmi přínosná a může vám podat vhodný obrázek o tom, co všechno tenhle mistr slova dokázal napsat. Nebude se vám všechno líbit, ale z hlediska pestrosti je sbírka skvělá.
Hodnocení: 80 %
