Emanuel Lešehrad: Schodiště přeludů
Tisk Zlín, 1947, 240 stran
Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emanuel Lešetický, se za svého života velmi zajímal o mnohé okultní vědy, mystiku a tajné společnosti. Což jej zřejmě mnohdy inspirovalo k jeho fantastické a horrorové tvorbě. „Schodiště přeludů“ je jakýmsi výběrem čtrnácti (některých) již dříve publikovaných povídek a dalo by se považovat za průřez jeho fantastickou a horrorovou tvorbou. Mnohé povídky se nesou ve ve své době typicky lovecraftovském stylu, jiné letmo odkazují k E. A. Poeovi. V knize narazíme na typicky horrorově přímé, nekompromisní a drsné příběhy, jiné oplývají jakousi magickou mystikou, další jen popouští uzdu lidské fantasii, uvažování a představám.
Přesto tato na první pohled žánrově nevyhraněná tvorba tvoří obecný, jednolitý celek, který dokonale odpovídá době svého vzniku. S čímž se nese i jedno obrovské plus celé knihy a tím je její „staročeský“ jazyk. V záplavě různých anglismů, newspeak výrazů a záměrného komolení slovní zásoby, pro mě četba Lešehradových slovních obratů a větných skladeb působila jako balsám na duši. Miluji ten oduševnělý, květnatý, z dnešního pohledu možná přehnaně teatrální jazyk, jímž se u nás kdysi hovořilo a psalo. Už i proto, že se přesně hodí k obsahové stránce Lešehradových povídek a pomáhá vytvářet jejich magickou atmosféru. Lešehrad totiž často navodí atmosféru právě Poeových nebo Lovecraftových tajemných příběhu, jenže ty jeho se odehrávají třeba v Praze, nebo na jihu Čech (a některé i v cizině).
Je možná škoda, že nejlepší povídky z celé sbírky jsou umístěny hned na začátek. Úvodní „Duhový nezmar“ o vědci, který vyšlechtí podivuhodnou houbu, jež má spasit lidstvo od hladu, má silně lovecraftovskou atmosféru (což rozhodně není ke škodě) a dá se bez mrknutí oka přiřadit k těm nejlepším houbovým horrorovým příběhům, co kdy byly napsány. „Zkamenělí lidé“ pak vypráví o sochaři, který se v honbě za dokonalostí svého díla neštítí uchýlit ani k vraždění svých modelů, a to poměrně nepříjemným a mrazivým způsobem. Nevím, kdy vlastně vznikl známý horrorový příběh o Voskovém muzeu, ale tato povídka mu mohla být předobrazem. Obě úvodní povídky jsou čistou stoprocentní záležitostí. Jde o ryzí mrazivé horrory se silnou atmosférou, výborným a čtivým podáním.
K těm ryze horrorovým, ovšem se silnou magickou atmosférou a jistou známkou humoru, patří ještě „Souboj s Gahamé“ o drahokamu usilujícímu o lidský život a „Vrácený stín“, jež je parafrází či převyprávěním klasického příběhu o člověku bez stínu. Obě zaujmou jak svým originálním námětem (drahokam ohrožující lidský život), tak poutavým zpracováním (pokus o navrácení lidského stínu).
Na pomezí napínavého horroru (člověk omylem uzavřený ve věži, odkázán jen na svou mysl a představy možného nebezpečného) a mystické fantazie (snivé (?) přenesení v čase do minulosti a setkání s již značnou dobu mrtvými historickými osobnostmi) je „Z ovzduší zašlých dob“.
O psychologické stránce a povaze strachu a hrůzy, respektive o tom, že k vyděšení člověka mnohdy stačí jen pouhá slova, vypráví „Sklenice vody“ o vědci, který se pokouší objevit nezjistitelný jed. Trochu zvláštní pohled (a vlastně zde jde opět hlavně o tu psychologii) na (zdůrazňuji, že NĚKTERÉ!) ženy skýtá čarodějnická (ale opravdu?) povídka „Moderní čarodějnice“, jež fantastickým slovníkem popisuje jev mnohdy zcela přirozený a prostý všeho magického, kouzelného či nadpřirozeného. S psychologií se v jisté míře potýká i zcela horroru či fantastiky prostá povídka „Neviditelné dítě“ o manželském páru, po svém se vyrovnávajícím se smrtí svého dítěte.
Spíše výpravnými a cestovatelskými povídkami, seznamujícími čtenáře a čtenářky s kulturou, místopisem či historickými událostmi a postavami, okořeněnými více či méně výraznou stopou kouzelného magična a mysterióznosti jsou příběhy „Čarovný prsten“, v němž se hodně dozvíme o životě arabských muslimů na jihu Španělska a jejich boji s křesťanstvím, až kouzelně romantický „Div perlorodky“, odhalující jeden příběh nešťastné lásky nebo „Královnin náhrdelník“ seznamující nás s dynastickou historií Francie.
K těm v kontextu celé knihy obecně nezařaditelným pak patří až čapkovsky komická „Nebeská barva“ o vynálezci, který vynalezne nebeskou modř a zešílí z toho, mysteriózní sci-fi „Hvězdné drama“ o kameni umožňujícím svému majiteli každých osm let návštěvu Venuše nebo kanibalská „Živá hrobka“.
Lešehrad ve svých příbězích dokáže zajímavě spojit učené dohady s obrazotvorností, tajemno s realističností, až pohádkově éterickou magičnost s brutální bolestí. Z té nejstřízlivější konkrétnosti se lehce přehoupne do abstraktní sféry, z naturalistických prvků těží nadsmyslné a nadpřirozené postřehy. Z povídek je patrné, že Lešehrad se danými tématy zabývá a něco o nich ví, že právě z těchto znalostí ony příběhy vyplývají a nalézají v nich svůj původ.
Kvalita jednotlivých povídek je kolísavá, některé jako by ani neměly důvod své existence anebo je tento důvod z pohledu horrorového čtenáře nezajímavý (např. jinak čtivá povídka „Neviditelné dítě“), jiné jsou naopak nekompromisním atmosférickým útokem na čtenářovy nervy („Duhový nezmar“, „Zkamenělí lidé“, „Hvězdné drama“). Ať už je však jejich obsah kvalitativně nevyrovnaný, jejich forma a především styl, jakým jsou napsané, jsou takřka bezchybné. Jsou napsané poutavě, čte se to jedním dechem a již zmiňovaný archaický nádech jim dodává na zajímavosti.
Z českého literárního horroru, který se mi dostal do rukou, patří Lešehradova sbírka povídek jednoznačně k tomu nejlepšímu, co jsem četl. Trochu mne mrzí, že jsem se k němu dostal až teď a v podstatě čistě náhodou (ani přesně nevím, jak se ke mne tato kniha dostala, prostě jsem jednou namátkou hrábl do své knihovny a vytáhl ji, jaké bylo mé velké překvapení, když jsem zjistil, co je to za knihu). Rozhodně na mě zapůsobila natolik, že se začnu pídit po Lešehradově další tvorbě.
Hodnocení: 85 %
