Fantom opery
The Phantom of the Opera
USA, 1989, 93 minut
Režie: Dwight H. Little
Scénář: Duke Sandefur
Hrají:
Robert Englund (Erik Destler/Fantom)
Jill Schielen (Christine Day)
Alex Hyde-White (Richard Dutton)
Bill Nighy (Martin Barton)
Mladá zpěvačka Christine Day se chystá na důležitý konkurz a chce na něm zazářit. Proto ji nadchne, když společně s kamarádkou v knihovně objeví zapadlé dílo autora, s nímž se pojí hrůzostrašné historky. Christine dílo nastuduje, ovšem během jejího výstupu na konkursu dojde k nehodě. Během ní se zpěvačka přesune nejen v čase, ale i prostoru. Najednou je z ní zpěvačka v londýnské opeře o sto let dříve. V opeře, která má nové majitele, ale i tajemného Fantoma, jež se stal Christininým učitelem a obdivovatelem a doslova přes mrtvoly ji mete cestičku na vrchol. Ona je však citově rozedraná a tak… Jak zpívají Törr ve své poctě Fantomovi opery „Volám tě, Kristino, nenech mé tóny marně znít…“
Fantom opery“ patří k těm lety prověřeným příběhům, o kterým člověk základní povědomí má, i když se s ním vlastně nikdy nesetkal. Klasický příběh ambiciózního mládí, lásky a hlavně oddanosti, překračující společenské hranice, se dočkal mnoha přímých i alegorických převyprávění, zpracování a adaptací. Je to příběh o lásce a oddanosti k umění, hudbě ale i o krutosti, nemilosrdnosti, povrchnosti a pokrytectví tohoto uměleckého světa. Je to o snaze proniknout až na samotnou dřeň Umění. V této pozdně osmdesátkové adaptaci občas přímo doslova.
Za velký klad (a zároveň patrně nijak neskrývaný marketingový tah) filmu lze považovat obsazení Roberta Englunda do role Fantoma. Englund v té době slavil úspěchy s dojíždějící sérií o „Noční můře z Elm Street“ v níž strávil ikonickou postavu Freddyho Kruegera. Zde dostal příležitost ukázat se bez profláklé masky, projevit své herectví, sebe samotného v jiné, byť stejně ikonické a neméně brutální, roli. Nutno říci, že v roli Fantoma vůbec není špatný, dodal mu ono děsivé vyšinutí, probleskávající mezi zcela vážnými i romantickými polohami. Protože Fantom není jednoznačná a přímočará postava. Je to bytost zmítaná hned několika různými pocity, která se dokáže během dvou vteřin změnit z rozněžnělého romantika obdarovávajícího kyticí růží a vyluzujícího tklivé tóny z hudebního nástroje, v běsnícího maniaka stahujícího z kůže nejbližšího člověka, který mu padne do rukou. Fantom je postava, kterou zmítá hned celý zástup vnitřních démonů, nepočítaje démony okolního světa. A to Englund, v povaze a podobě sobě vlastní, roli dokázal vtisknout. Nečekejte niv vážně teatrálně dramatického, ne, Englund se zcela přizpůsobuje stylu a atmosféře této adaptace, scénáři, který mu byl předán a formě, s jakou bylo toto levné a rychlé dílo vytvořeno. Svou roli, i její povahu, si náležitě užívá a navzdory lehkosti a levnosti filmu, se mu daří tento pocit tu a tam předat i divákovi. Když už jsme u hereckého obsazení, veskrze sympaticky ve filmu působí i Jill Schoelen a určitě pobaví „mladičký“ Bill Nighy.
Překvapivé je, že byť moderní a svým způsobem novátorská, tato adaptace po přesunu v čase zase až tak moc neodbíhá od původní předlohy, jak by se dalo čekat. Pravda, nezabývá se veškerými detaily a mikropříběhy, ovšem hlavní linie zůstává zachována, včetně několika klasických scén. Tím vším prolíná vlastní příspěvek příběhu (vycházející z moderního úvodu a závěru) a notně krvavé mordy. Při těch potěší jak nápaditost, jistá příjemná míra šílenosti a hlavně práce s maskami. Scéna s Fantomovou obličejovou maskou možná působí samoúčelně, ale je opravdu skvěle natočená.
Nedílnou součástí filmu je hudba, kterou si užijete, pokud máte rádi klasickou hudbu a operu zvlášť, pokud ne, obzvláště u některých pěveckých čísel můžete lehce trpět. Což ale u hororu nemusí být špatný pocit, ne? Hodně práce bylo věnováno vytvoření Fantomova podzemního sídla. Vypadá to pěkně a stylově, ale občas se člověk přistihne při myšlence, jestli méně by nebylo více.
Jak již bylo zmíněno, filmových adaptací „Fantoma opery“ existuje několik. Tahle není ani nejlepší, ani nejhorší. Je svá, je divná, je krvavá, chce se až napsat, že je typicky englundovsky ďábelská, tak, jak on to umí.
V každém případě je to však zpracování klasického žánrového díla, které by nemělo uniknout fanouškům a fanynkám hororu.
