Podstata strachu: Dokud nás smrt nerozdělí
Fear Itself: In Sickness and in Health
USA/Kanada, 2008, 40 minut
Režie: John Landis
Scénář: Victor Salva
Hrají:
Maggie Lawson (Samantha)
James Roday (Carlos)
William B. Davis (kněz Chris)
Marshall Bell (strýček Bob)
Samantha a Carlos mají svatbu. Měl by to být nejhezčí den života. Pravda, Samantha a Carlos se zase neznají moc dlouho, na svatbu až příliš krátce, ale Samantha nechce čekat. Vše je připraveno, nedoslýchavý kněz, družičky, ženich, i nevěsta se už převlékla a přenesla se přes to, že její bratr na svatbu nepřišel. Jenže ještě před obřadem dá jedna z družiček Samantě vzkaz, který ji prý po knězi posílá nějaká žena s červeným šátkem. Vzkaz je strohý, ale úderný: „Člověk, kterého si bereš, je sériový vrah.“ A tak Samantha začne pátrat po tom, kdo dopis napsal a poslal, přesto ale svatbu nezruší. Je dopis pravdivý? Opravdu by Carlos mohl být sériovým vrahem? Kdo je ta tajemná žena se vzkazem? Proč Samantin bratr nepřišel na svatbu?
Dokud nás smrt nerozdělí je ten druh hororu, který staví na pointě, na závěrečných vteřinách, které celý příběh postaví na hlavu, na náhlém zvratu, který vás vyvede z omylu toho všeho, co jste dosud z příběhu viděli a mysleli si o něm. A to je také jeho největší chybou a negativem. Asi nejde jej hodnotit, či se snažit trochu rozebrat jeho klady a zápory, aniž by se částečně neodhalil duch příběhu. Doufám, že se nedopustím přílišného spoilerování. Ono asi nejlepší by bylo neříct vůbec nic.
Nezastírám, že podobný druh hororu nemám moc v oblibě a dále vysvětlím proč. Aby někdo zvládl podobný druh příběhu, musí mít v malíčku hlavně logiku, její posloupnost a schopnost jejího udržení, aby to všechno, až dojde k závěrečnému postavení na hlavu, retrospektivně sedělo, dávalo smysl a aby se to neodstřelilo nelogickým chováním a scénami. A to se jak Victoru Salvovi (ač se evidentně snažil tohle všechno udržet) a Johnovi Landisovi (který si s tím už hlavu moc nelámal) moc nepovedlo.
Ne, že by to retrospektivně nějak zvlášť nesedělo, ono to i sedí, jen to v samotném závěru ukáže, že ten příběh je v podstatě o ničem, že je vystavěn jen na té závěrečné pointě a to, co jí přechází, je jen jakoby narychlo spíchnutá vata, která by měla vzbuzovat jakousi atmosféru a napětí. Což se tady neděje. A co je nejhorší a v tomto příběhu to je nejočividnější a nějak se to ani nesnaží zastírat – (SPOILER) nakonec zjistíte, že to, na co jste se celou dobu dívali, je lež. Pravda, tomuhle se nevyhne většina z příběhů s podobnou zápletkou, ale znám pár takových, které to dokázaly ukočírovat, a v závěru tento fakt neměl podobu dobře padnoucí facky, která nepřekvapí, ale spíše zabolí. (KONEC SPOILERU) Jen pro srovnání, s podobnou pointou operuje např. i pozdější šestý díl seriálu „New Year´s Day“, ten se s ní však vypořádal mnohem lépe a to, co předchází pointě, není v závěru tak nesourodé.
Díl „Dokud nás smrt nerozdělí“ mě tedy nijak nezaujal. Je to ukecaná nuda s protivnými postavami (nevěstiny družičky a občas i nevěsta sama), až okatě zjevnými snahami nabudit zdání dramatu a podpory zápletky (ženich poté, co Samantha dostane vzkaz, nebo ženichův strýc), rádoby lekačkami (vřískající holčička) a (pominu-li pointu) trochu nejasným koncem, odehrávající se převážně v interiérech. Najdou se zde však i dobré postavy (a jde hlavně o ty vedlejší) jako nahluchlý kněz v překvapivém podání Williama B. Davise (jak rád jsem jej viděl v jiné postavě, než je jeho typický muž s cigaretou z Akt X) nebo strýčkovská dvojrole Marshalla Bella.
Zcela překvapivě jsem při pročítání recenzí a komentářů zjistil, že tento díl nemá zase až tak špatné hodnocení (na rozdíl od jiných) a ona závěrečná pointa u diváků a divaček zpravidla zabodovala. To ale není můj případ. Mě tento díl, jeho děj, zpracování a vyvrcholení vůbec nesedl, a ač jsem dlouho přemýšlel, zda to zmiňovat, jediné, co mě na něm nějak zaujalo, byl vzhled herečky hrající Samanthu. Proto nebudu ani dvakrát přemýšlet jestli být milosrdný. Nebudu. Ale zkuste to, třeba váš dojem bude jiný.
