Graham Masterton: Sběratel srdcí
The Pariah
Odeon, 1997, 324 stran
John Trenton se sotva stačil trochu vzpamatovat z měsíc staré smrtelné nehody své těhotné manželky, když jej její duch navštíví v domě a snaží se mu předat jakýsi vzkaz. Trenton brzy zjistí, že v městečku Granitehead poblíž legendárního Salemu není sám, koho navštěvují mrtví příbuzní. Postupem času odhalí, že toto veřejné tajemství sahá až k salemským procesům s čarodějnicemi. Hodně rychle mu také dojde, že duchové mrtvých nejsou vůbec milá stvoření a vracejí se jen a jen proto, aby s sebou do světa mrtvých, po dobrém nebo po zlém, odvedli své blízké. Může za to dávný, obávaný a krutý indiánský démon Miktantekutli, který je uvězněn na dně místní zátoky…
Graham Masterton v současné době okupuje police českých knihkupectví svou krimithriller sérií o komisařce Katie Maguire. Bývaly však doby, kdy česky vycházely i jeho horory. „Sběratel srdcí“ je vůbec prvním románem Grahama Mastertona, který byl přeložen do češtiny.
Celkově zcela zapadá do jakéhosi mustru, podle nějž Masterton píše většinu svých hororových románů. Obyčejný člověk – Trenton je majitelem malého obchůdku s námořnickými starožitnostmi – se dostane do křížku se starobylým božstvem nebo démonem, kteří chtějí opět rozšířit svou moc a podmanit si moderní svět. Zápletka prostá, jednoduchá, nekomplikovaná, neoriginální. Přesto z toho Masterton dokáže napsat čtivý, zajímavý, poutavý román, který se čte, jako když nůž projíždí ještě funkčními ledvinami. Je na tom asi stejně jako King zamlada, jeho nápady a zápletky nejsou nijak zvlášť originální, dokáže jim ale vtisknout čtivou, chytlavou a podmanivou formu.
„Sběratel srdcí“ má klasickou moderní románovou strukturu s dobře vybarvenými různorodými charaktery a velice poutavým záběrem do (samozřejmě fiktivní) historie. Masterton dobře uchopil a pro svůj záměr využil legendární salemské čarodějnické procesy a zapojil je do své zápletky. Tyto procesy sice nejsou hlavní silou táhnoucí jeho příběh, o to více mu však přidávají na chuti a jakémsi pozlátku realističnosti. Čímž zcela potvrdil svou radu v rozhovoru pro polské internetové stránky Horror Online: „Jediná rada, jakou můžu dát mladému spisovateli, je umísťovat všechny fiktivní události do míst, které autenticky existují nebo existovaly. Nejen, že to způsobí, že celý příběh bude důvěryhodnější, ale umožní to také odhalit mnoho zajímavých faktů, které nepochybně obohatí jak příběh, tak i samotné hrdiny.“
Sběratel srdcí“ je důkazem, že to opravdu funguje. Stejné je to s uchopením a zpracováním starých indiánských legend a postav indiánské mytologie – indiánská božstva s krkolomnými a zpočátku jen těžko vyslovitelnými názvy (vzpomínám si, že jen zapamatovat a naučit se jméno Miktantekutli mi trvalo pár desítek minut, ale pamatuji si ho dodnes) – a jejich propojení s mytologií křesťanskou během nástupu tohoto náboženství na americký kontinent. Hlavně v tom vidím krásu a poutavost příběhu, to je jeho hlavní element, který, přiznejme si, jinak poměrně tuctový příběh s řadou hororových klišé a neoriginální zápletkou, vyzdvihuje z šedého průměru.
Tento element (společně s již zmiňovanou příjemnou formou podání) však musí v tomto vyzdvihování svádět, podobně jako hlavní hrdina příběhu, úporný boj s částmi, které příběh neúprosně tlačí zpátky do průměrnosti. Jde hlavně o postupné vytrácení zpočátku (a hned od začátku příběhu) dobře vybudované a nastavené atmosféry, po které v závěru již není ani stopy. To je ale zřejmě často nezvratitelný fakt, projevující se tím, že když všechno důležité odvíjený děj postupně odhalí a zbývá už jen závěrečná konfrontace, mnohdy již není čím tu atmosféru nahustit. Příběh se již řítí z kopce, často s nefunkčními brzdami, není čas pozorovat zběsile uhánějící okolní krajinu a jediné, co poutá naše smysly je rychle přijít na to, jak onen vlak zastavit a způsobit při tom co nejméně škod.
Nejlépe to v románu symbolizuje samotný Miktantekutli. Pokud se o něm jen mluví, nastiňuje se jeho historie a příchod do Salemu, působí přesně tak, jak by měl – strašlivý bezcitný démon s obrovskou silou a schopnostmi, který i přesto, že je v podstatě spoután a znehybněn, stále dokáže alespoň částečně využívat své moci a síly k tomu, aby se osvobodil. Když však nakonec nastoupí na scénu, tato aura zcela opadne a navíc – a to je druhé negativum – je s ním skoncováno zbytečně hodně rychle. Poslední věcí, která sype písek do jinak dobře namazaného stroje, je samotný Trentonův vztah k Miktantekutlimu a jeho až moc rychlé a jednoduché přistoupení na zvažování jeho nabídek. Trochu to otřásá Trentonovým jinak obstojně vybudovaným charakterem a nelze se ubránit dojmu až moc okaté a rychle splácnuté poplatnosti prohloubení zápletky a zproblematizování děje.
Na druhou stranu ve „Sběrateli srdcí“ naleznete, v dost příznivém a lahodícím poměru a intenzivnosti, tradiční hororové propriety, které tvoří horor hororem. Prohání se zde duchové, dochází k neuvěřitelným jevům (postavy měnící na fotografiích své polohy), umírají lidé (někdy dost krvavými, bolestivými a neuvěřitelnými způsoby), dojde i na erotiku (na obecného ducha a atmosféru v podstatě mainstreamového literárního hororu nezvykle otevřenou) a je to zřejmě jeden z mála literárních hororů, které jsem měl tu čest číst, v nichž se objevují staří dobří old school zombie: „Hroby všech pěti historických hřbitovů se otevřely a z útrob vypustily více či méně rozložené umrlce, kteří se vrhali na kolemjdoucí a nemilosrdně je pobíjeli“.
Výtku bych měl ještě k přebalu českého vydání. Jeho motiv ve spojení s barevným laděním a názvem knihy ze všeho nejvíce připomíná spíše nějakou přeslazenou romantickou růžovou knihovnu, než horor plný duchů a mordů. Možná to došlo i vydavateli a snad proto je na přední stránce napsáno, že jde o horor.
Celkově vzato je „Sběratel srdcí“ povedeným hororovým románem, který má spád, atmosféru, relativně dobře pojatou zápletku, jež dokáže zaujmout. Nespornou výhodou je určitě právě jeho literární forma, dokážu si dobře představit, jak by asi vypadala jeho filmová podoba, která by určitě dopadla hůře. Papír a vlastní představivost utvářející svébytnou podobu čteného děje je totiž jednou z předností, s nimiž román operuje a na nichž si zakládá.
Ze dvou dosud do češtiny přeložených Mastertonových hororových románů, je tenhle ten slabší, což ale vůbec neznamená, že by nebyl dobrý.
