Havraní tanec
Mirror, Mirror 2: Raven Dance
USA, 1994, 91 minut
Režie: Jimmy Lifton
Scénář: Jimmy Lifton, Virginia Perfili
Hrají:
Tracy Wells (Marlee)
Sally Kellerman (Roslyn)
Veronica Cartwright (Sestra Aja)
Sarah Douglas (Nicolette)
Mladá tanečnice Marlee a její mladší bratr náhle osiří a jsou umístěni do církevního sirotčince. Marlee se však nemusí vypořádat jen s náhlou ztrátou rodičů, ale i se svou nevlastní sestrou Roslyn, kterou jejich společný otec vynechal ze závěti. Roslyn se se svým přítelem Dr. Laskym snaží udělat z Marlee blázna a získat nad ní soudní dohled a tím se dostat k dědictví. V sirotčinci se však nachází ještě staré zrcadlo, o němž jedna z řádových sester, slepá Aja, tvrdí, že v něm sídlí démon, jenž čerpá sílu z mladých neposkvrněných lidí a může na sebe vzít jakoukoliv podobu.
Je otázkou, zda tvůrci tohoto filmu vůbec měli v úmyslu natočit horor. Protože během sledování vás nutně musí několikrát přepadnout pochybnosti o žánrovém zařazení snímku.
Vypustíme-li totiž z celého filmu všechno hororové a nadpřirozené (a že toho není mnoho – zrcadlo z něhož vůbec nejde hrůza, jen tu a tam z něj vyletí havran nebo blesk – a jo, málem bych zapomněl, na pár vteřin z něj vyleze nějaký démon – a střet lidského těla s cirkulárkou – netěšte se, nechal bych na to dívat šestileté dítě) zbude vám jen nechutný mix té nejbizarnější jihoamerické telenovely a obskurní nekonečné mýdlové opery ("Dallas", "Dynastie" apod.).
Film vás totiž v převážné míře oblaží jen naprosto úchylnými dialogy o ničem, iritujícími hereckými výkony a dekorací a kulisami hodnými nejzapadlejší psychiatrické léčebny. Při rozhovorech postav vaše uši budou jen nevěřícně naslouchat. Roddy McDowall je alespoň trošičku zábavný, ale Sally Kellerman je naprosto tragická a Mark Ruffalo mě zpočátku potěšil, páč jsem si pomyslel, paráda, tak zase jedna z mála rolí jinde než v romantických komediích, jenže nakonec jsem zjistil, že ze své klasické role moc nevybočil (a je docela zajímavé, že se objevil i v pokračování „Mirror, Mirror III: The Voyeur“ (1995), ovšem ne jako Christian, ale jako Joey). No a doteď nechápu, co měly znamenat ty židle a torzo lidských nohou zavěšené na stropu. Že by jeptiškovský pokus nějak kulturně a extravagantně oživit klášterní kulturní místnost?
Prostě a jednoduše, ten film vám naservíruje vše, kvůli čemu se vyhýbáte telenovelám a bezduchým nekonečným televizním seriálům. Má stejně suchý děj, bezvýznamnou zápletku (je zajímavá asi jako sledovat vlastní palec) a hromadu vaty, která vyplňuje až příliš času. Tak čtvrtinu filmu sledujete Marlee jak tancuje. Což o to, ne že by se to nesledovalo dobře a Tracy Wells to nešlo, jde o moderní tanec, tedy na svou dobu, ale v dnešní době breakdance a streetdance to asi moc lidí nezaujme. Další čtvrtinu rádobytvrdého a „zlého“ Dr. Laskyho v kombinaci s přehrávající hysterickou Roslyn a o zbytek se pak dělí ulítlé jeptišky a použitým dívčím spodním prádlem posedlý kotelník.
Ten film nemá naprosto nic. Je prázdný, bezduchý, zcela nezajímavý. Postrádá jakousi ucelenost, ke všemu v něm dochází jaksi samoúčelně a v podstatě náhodně. Tři hlavní linie příběhu – tajemné zrcadlo, spor Roslyn (prostřednictvím dr. Laskyho) vs Marlee, Marlee a její vztah k zrcadlu a tajemnému Christianovi a hlavně kotelník, se rozjíždí jaksi z ničeho, aby se nikam nepohnuly, nijak neskončily (anebo skončily, ale hrozně podivně, nelogicky a nepochopitelně) a hlavně spolu nenašly žádné propojení.
Jediné, co mi z něj utkvělo v paměti jsou nohy hlavní hrdinky.
Začínám nabývat dojmu, že i natočit jeden z nejhorších hororů, co jsem viděl, není jen tak, že i na to musí mít člověk buňky a jakési předpoklady. Pokud považujete Uwe Bolla nebo Ricka Botu za nejhorší hororové režiséry, zkuste tohle, možná svůj názor trochu poopravíte.
