Hedy Bartley , M. A. Kronberg: 10x horor
HLpress, 1991, 46 stran
A právě to je vlastně tou největší slabinou a negativem celého svazku. Neboť, ruku na srdce, podobné věci, k nimž autory a autorky ona neviditelná, leč mnohdy velmi silně cítěná a vnímaná, ruka trhu nutí, dokáží dost často naštvat. Nebo po zjištění, že se valná část povídek stejně odehrává v českých reáliích s českými jmény hlavních hrdinů, vyvolá silný pocit trapnosti. Ono totiž povídky, které Heda Bartíková a šéfredaktor časopisu „Lebka“ věnujícího se krimi, thrilleru a horroru Milan Šimáně napsali, nejsou vůbec špatné. Prakticky všechny se projevují vypsaností, zkušeností, obsahovou i formální pestrostí a v neposlední řadě překvapivě otevřenou a neuhlazovanou erotičností.
„Kdybyste jedli ryby...“ je takřka poučný příběh muže, který nedá dopustit na svou matku a je přesvědčen, že kdyby lidé jedli mnohem více ryb, byli by k sobě hodnější. Zvláštně lidsky psychologický příběh o mezilidských vztazích a podivnostech pointou zrovna nepřekvapí, je však napsán velmi promyšleně a poutavě.
„Schody“ jsou klasickým příběhem osudového bytí v čase a prostoru a míjení a setkávání se sebou samým v časoprostorových skocích. Tedy sny, předtuchy, jejich (ne)naplnění, (před)zpoždění a existenciální filosofie v příběhu muže bojujícího s obsesí z jednoho schodiště. Nezamotáte se v tom, ale o to by to možná bylo zajímavější.
Silný erotický zážitek zažije hlavní hrdinka sotva třístránkové povídky „Sklípkan“, a jak už to tak někdy (a ve fiktivních příbězích zpravidla) bývá, podobné zážitky zanechávají nemilé následky. Ono totiž ten sex nemusí být jen o té rozkoši, ne nutně pro oba.
Kromě poangličtěných jmen autorky a autora je největším kamenem úrazu sbírky povídka „Fialové jezero“. Příběh Rebeky je totiž převážně (a nebál bych se napsat prvoplánovitě) popisné než obsahově obsažné fantasy. Prostě jen snůška fantastických obrazů a scén jen tak tak držících pohromadě tenkou a nejasnou nitkou příběhu. Něco podobného si asi napíše jednou každý, nechá svou fantazii a představivost volně bloumat po papíru, slovy namaluje barvité obrazce, nedokáže jim ale vtisknout život. V povídce lze narazit na větu: "Studené vlny jdou dál a dál, (...) bez výkladů." Šla by docela dobře parafrázovat ve vztahu k povídce: "Studené věty jdou dál a dál... bez výkladů." Ale možná jen nemám pro podobně vzletně fantastické věci smysl.
„Dveře v přízemí“ neoriginálně, ale čtivě a se švihem, kombinují klasické dětské strachy z podivných sousedů a prostorů za sklepními dveřmi. Každopádně, Hedy Bartley se zde rozhodně nijak nebrzdila. Ono tehdy ještě politická korektnost nekazila veškerou zábavu. Speciálně na její tvorbě je velmi zajímavé zjištění, že Heda Bartíková si své horrory vlastně ani nevymýšlí, jen literárně zpracuje své okolí a zážitky. To její tvorbě zpětně poskytuje trošku jiný rozměr.
Člověka obklopují věci podivné a přepodivné a nejednou ho nutí k ještě podivnějším věcem. Ban Mihailo vlastní nůž, není to však jen tak obyčejný nůž, je to „Nůž z Balkánu“. A umí roztodivné kousky. Ctí však jedno pravidlo, nesmíte se ho chopit se špatným úmyslem... To je pak zle. Lehce napsaná povídka, s dobře propracovanou mytologií a pozadím předmětu i výrazných postav na krátkém úseku. Jedna z těch delších ve sbírce, což je, s ohledem na celkový počet stran, velmi relativní pojem.
„Zabít ho je málo“ o muži, shánějícím slečinky pro vysoce postavené přátele svého nadřízeného, se nese v lehce erotickém a silně švandrlíkovsky úsměvném duchu. Přesto je to drsná povídka, z níž vám nebude dvakrát veselo. Takové ale příběhy o mezilidských vztazích zpravidla bývají. Jedna z nejlepších povídek souboru. Úderná, silná, pohlcující.
Takovou je i, opět, tentokrát mnohem silněji, erotická následující povídka „Bertovy zombies“ o muži, který se rozvede se svou náruživou manželkou, protože se zamiluje do milé a klidné dívky. Po její smrti se však Bert nehodlá tělesných rozkoší vzdát a alespoň naposled se se svou přítelkyní potěšit. Tedy nejen s ní. Jak tvrdí klasik: "Primitivní, ale účinné." Pomyslné druhé místo.
Na trůnu bezpečného průměru sedí předposlední povídka „Kamenný strážce“ o starém antickém božstvu, jenž dlí nad bezpečností hlavního hrdiny, který je tak trochu srágora a nechává na sobě dříví štípat. Ovšem neustálý dozor boha Khifa se mu jednou znechutí... Což, samozřejmě, má své následky.
Poslední povídkou je „Varhaníkův návrat“ o jednom domě, podivném patronovi, varhaní hudbě a ztracené holčičce. Opět velmi syrové, atmosférické a úderné. Jen se možná ztratíte v chronologii událostí.
Ač kniha již svým rozsahem a formou neslibuje nějaká delší do hloubky jdoucí dobrodružství, přesto jde o velmi slušně napsané a nejednou vypointované příběhy. Dokonalá podoba záchodově cestovního čtení, aniž bych tomu spojení hodlal vtěsnat jakékoliv negativní zabarvení. Naopak, v tomhle případě jde o jedno z pozitiv, neboť jde o plně uspokojující žánrové čtení na cesty nebo ... (však víte).
„10x horor“ je další neznámou, utajenou a neoprávněně lehce přehlédnutelnou ukázkou, že i česky to jde, že jde i v českých reáliích, českými autory, respektive autorkami, napsat minimálně uspokojující a kvalitně nijak nekulhající horror. Již od počátků 90. let minulého tisíciletí. Jen je třeba, naneštěstí, ho hledat. I když i to je na tom to krásné. To shledání, potkávání, nalézání. A pro mě setkání s tímto sešitem, se stránkami barvy světlem vyšisovaného brčálu, krásné bylo.
