Skinny Puppy původně měli být jen experimentálním vedlejším projektem cEvina Keye, člena novovlnné kapely Images in Vogue. Ovšem osud, prozřetelnost nebo říkejte tomu, jak chcete, rozhodl jinak. Poté, co Key naváže spolupráci se zpěvákem a v doslovném smyslu frontmanem Nivekem Ogrem, se již v roce 1982 stává z projektu Keyova hlavní kapela, která z rodného Vancouveru začala vytrubovat svůj hlasitý protest a formovat, inspirovat či určovat podobu tehdejší nejen temně elektronické a post-industriální scény. Její chapadla dosahovala až do tvrdého rocku a metalu. Key a Ogre se stali hlavními pilíři a jedinými stálými členy kapely, kterou postupem času prošla řada jiných i známých hudebníků, např. Al Jourgensen (Ministry), Bill Leeb (později další ze základních kamenů žánru a dodnes jedna z nejuznávanějších a nejoblíbenějších EBM kapel Front Line Assembly) nebo Dave Ogilvie.
Kapela vtrhla na pódia a do gramofonových drážek jako smršť a v mnoha směrech doslova šokovala. Jednak svým unikátním a diktujícím spojením ambientu, noise, nové vlny, temné elektroniky, tvrdého rocku, uši rvoucího industrialu a svérázných postupů v samplování, co se hudební stránky týče, jednak kreativní, nechutnou a šokující pódiovou show plné krve, krvácejících krucifixů, kontroverzních projekcí mimo jiné se záznamy sebevražd a úchylných pódiových performancí. Ogre: „Ano, je to šokující, dost krvavé, možná hnusné. Každopádně to nutí člověka přemýšlet.“
Maskotem kapely se stalo malé vychrtlé štěně Chud (odtud i název kapely), kapela samotná se pak ve svých textech snažila náš svět a veškeré jeho projevy a problémy (např. vivisekce – testování výrobků na živých zvířatech, nukleární a chemické zbrojení, ničení životního prostředí nebo v neposlední řadě násilí na ženách či náboženství) pojmout psíma očima. S Chudem se pojí nejeden problém a skandál. Jeho loutka totiž byla na pódiu, coby jakýsi výraz protestu a poukázání na nehumánní praktiky pokusů na zvířatech, častým terčem mučení. A tyto performance byly mnohdy tak sugestivní a realistické, že například v roce 1988 byl koncert kapely v Cincinnati zastaven policií poté, co publikum uvěřilo, že je na pódiu uskutečňovaná vivisekce prováděna na živém štěněti.
„Je typické a paradoxní zároveň, že policie zatýká nás, i když se toto hrůzné divadlo děje v reálu a každodenně ve více než třech stovkách laboratoří,“ komentovali Skinny Puppy celou událost. Toto všechno s sebou nese samozřejmě i vznik několika fám, např. o údajném zákazu videoklipu ke skladbě „Did It“ kvůli tomu, že obsahuje kus reálného snuff movie, k čemuž Nivek Ogre podotýká: „(...) je to ukázka toho, jak lidé projektují své představy a zvrhlosti do naší hudby a do naší vizuální podoby. Mimochodem to je něco, s čím pracujeme naživo. Máme projekce, které jsou velmi, velmi abstraktní a lidé do nich mohou vysílat své nejosobnější představy. Ale k tomu klipu. Nic takového tam samozřejmě není. Jen tam byly nějaké válečné záběry, někdo to špatně pochopil a poslal dál. Tak vznikají fámy a legendy.“
Jak už je u některých umělců zvykem, členové Skinny Puppy šokovali i svým osobním životem. Nijak se totiž nevyhýbali tvrdým drogám, což se nevyplatilo klávesistovi Dwaynovi Goettelovi, který se v první půli devadesátých let 20. století předávkoval heroinem. To, společně s odchodem frontmana Niveka Ogre, kapelu na čas zastavilo.
Celých šest let (1994-2000) o ní nebylo takřka slyšet, fanouškům zůstalo jen 9 desek a vzpomínky na bizarní live vystoupení kapely. Až v roce 2000 se Key s Ogrem sešli v Drážďanech na reunion koncertu (který je mnohými považován za jeden z nejlepších v historii kapely), který vlil čistý olej do zrezlého stroje, a kapela začala žít novým životem. Od té doby vydala již pět nahrávek, poslední loni. Během doby nečinnosti se na elektro-industriální pódia nahrnula spousta nových kapel, Skinny Puppy se musí stavět na špičky a hodně natahovat ruce, aby dosáhly své někdejší slávy, a jejich poslední nahrávky již nemají ten punc základních kamenů žánru, přesto jejich pláštík legendy zůstal bez poskvrny, záplat a oděrek.
Skinny Puppy mají na svém kontě celkem 16 nahrávek: Back and Forth (1983), Remission (1984), Bites (1985), Mind the Perpetual Intercourse (1986), Cleanse Fold and Manipulate (1987), VIVIsectVI (1988), Rabies (1989), Too Dark Park (1990), Last Rights (1992), The Process (1996), Remix DysTemper (1998), Puppy Gristle (2002), The Greater Wrong of the Right (2004), Mythmaker (2007), HanDover (2011) a Weapon (2013).
Během celé historie se na její podobě a tvorbě podíleli tito lidé:
Co mají tedy Skinny Puppy společného s horrorem?
Celá jejich tvorba si z horrorů bere inspiraci. Nivek Ogre: „Skinny Puppy jsou velmi teatrální a horrory inspirovaní. (…) Horror je skvělá sonda do temného podvědomí, které, i když se tomu bráníme, je součástí naší osobnosti.“ V souvislosti se svým odchodem z kapely pak Bill Leeb v jednom rozhovoru mimo jiné prohlásil: „U Skinny Puppy byla spousta hudby a obrazu ovlivněna sledováním horrorů a jestliže sledujete horrory a berete drogy, zaručuji vám, že váš mozek začne vidět věci, které jinak nevidíte, vše se stane tak divným a odpudivým a tohle bylo vidět na všem a všude.“
Samotný Nivek Ogre si v několika horrorových filmech sám zahrál. Například postavu sexuálně náruživého a neustále nadrženého Pavi Larga, toužícího po obličeji své sestry v horrorovém muzikálu „Repo! The Genetic Opera“ (2008). Objevil se v pokračování „2001 Maniacs: Field Of Screams“ (2010). O dva roky později si zahrál v horroru „Scream Park“ (2012) a s režisérem Darrenem Lynn Bousmanem opět vkročili do vod horrorového muzikálu v „The Devil's Carnival“ (2012). V letošním roce pak měly (nebo by měly mít) premiéru horror „Queen of Blood“ (2014) a zřejmě pokračování Bousmanova muzikálu „The Devil's Carnival: Alleluia!“ (2014), kde si zahrál například společně s Davidem Hasselhofem. Skladbu Skinny Puppy nazvanou „Magnifishit“ naleznete na soundtracku k horroru „Catacombs“ (2007). Takže, jak o sobě Skinny Puppy v jednom rozhovoru prohlásili: „Nejsme zlí. Pouze odrážíme všechnu tu špatnost a hnilobu, která se válí kolem nás.“
