Ivan Kučera: Obchádza nás temnota
Hydra, 2016, 142 stran
Ivan Kučera miluje žánr a atmosféru. Tu nadevše. A pak také bestie. V jakékoliv podobě. Lidské, zvířecí, nadpřirozené. Obojí dokáže dobře vtělit do prostředí. Atmosféru buduje jak v nadpřirozených vodách, tak i v těch zcela a nezpochybnitelně přirozených a reálných. Což je ještě působivější a děsivější. Cítí se dobře mezi čtyřmi stěnami bytu (úvodní „Ovoniavač“), ve známem výřezu z civilizace (např. benzínová stanice v „Kamionistovi“), tak i ve volné přírodě („Bagrovisko“, „Padla hmla“).
Kučera si skvěle radí jak s nadpřirozenými atmosférickými horrory, v nichž se strach a mrazení táhne jako smrad dobře uleželého prdu („Ovoniavač“, „Niekto tu je“, „Obesenec“), tak s horrorově laděnými napínavými thrillery, u nichž trnete společně s obětmi a lekáte se každého zvuku ve vašem okolí („Stádo“, „Opatrovateľka“, „Kamionista“, „Prasa“). Staré báchorky, prasata, létající hlavy i svérázní řidiči jsou u něj stejně nebezpečné bestie.
Kučera své příběhy vypráví přímočaře i trochu tajemně (zdánlivě bezpointová povídka „Niekto tu je“, která napíná natolik, že její závěr může působit neuspokojivě a zanechat po sobě silný pocit nenasycení, pokud tedy nepřistoupíte na hru té povídky), závěry jeho povídek, jejich vyvrcholení, vysvětlení, vás tu a tam mohou přinutit k úsměvu, bude to však úsměv kyselé příchuti doprovozený nepříjemným mrazením v zátylku. Tenhle úsměv bude totiž reakcí strachu, ne pobavení.
Po přečtení Kučerových povídek na Slovensku nebudete chtít jít do lesa, nebudete reagovat na domovní zvonek, nebudete chodit píchat šlapky do opuštěných zahrádkářských kolonií, nebudete nikomu hlídat děti a nebudete se zastavovat na pumpách, natož tam pracovat. Slovensko totiž v jeho podání obchází temnota. Doslova i přeneseně.
Některé povídky jsou doplněny výbornými černobílými ilustracemi, skvěle vystihujícími atmosféru daných příběhů. Ilustrované knihy prostě mají své kouzlo. Je smutné, že se tento doplněk příběhů z knih tak trochu vytrácí.
Za velmi dobrý krok považuji umístění dvou nejlepších povídek na začátek a konec. Úvodní „Ovoniavač“ o tajemném spolubydlícím i závěrečný syrově realistický „Kamionista“ o hovadu, které si jde za svým a s ničím (a nikým) se nepáře, napne vás jako kšandy a… jsou ty dvě nejlepší a mé nejoblíbenější věci, které Ivan Kučera dle mého zanedbatelného názoru napsal. Kniha díky tomuto kroku hned chytne a odchází se od ní po dočtení se spokojeným pocitem. Jen ty povídky mezi bych asi seřadil trochu jinak. Aby nebyly zápletkově stejné povídky u sebe ale promíchány.
Kniha obsahuje i Kučerův zřejmě dosavadní největší úspěch. Cenou Béla oceněnou povídku „Prasa“. Syrovou, nechutnou a děsivou, jak jen hladové prase může být.
Stejně je ale každému jasné, že na každé knize je nejlepší Slovo na úvod.
