Ivan P. Olenič: Maleficium
Nakladatelství Rodiče, 2004, 286 stran
Jakási tajemná síla přivede spiritistické médium Madam Spirito do transu, v němž vyloupí místní muzeum, ukradne z něj náramek a odveze do Prahy jedné ženě. Tou je nezaměstnaná věřící Andrea Fabišová, která poté, co si náramek nasadí, zjistí, že jej nelze sundat a začnou jí stíhat nepříjemné noční můry. A zatímco Madam Spirito marně hledá zhruba dvacet hodin svého života, z nichž si naprosto nic nepamatuje, a Andrea se kromě nočních můr a nezaměstnanosti potýká i s rodinným neštěstím v podobě nehody, která ji připraví o dceru, ovdovělý podnikatel Klár se trápí kvůli náhlým recidivním stavům netečnosti, nezájmu a až náměsíčné bezdušnosti své dcery Zuzany. Osudy všech těchto postav spojí prastará kletba, jež se již po staletí mstí za starý zločin…
Běžte do kuchyně, vezměte ten největší nůž, odsekněte si z jedné ruky tak dva tři prsty a zkuste na ní spočítat, kolik znáte českých hororových románů (a pro větší specializaci ještě odehrávajících se v českém prostředí). Napočítali jste něco? Tak za „Maleficium“ můžete jeden useknutý prst přišít zpátky…
Hororový román českého autora odehrávající se v České republice? Na to opravdu nenarazíte často. To spíš na chytrého policajta. Počáteční nadšení a radost trochu kalil fakt očekávání. Přece jenom, namlsán zahraniční hororovou literaturou, zformován, omezen a samozřejmě i (nechtěně a nezáměrně) zmasírován jejími postupy a pamětliv na ne zrovna uspokojivá setkání s českými hororovými literárními pokusy, jsem se společně strávených okamžiků docela obával.
Ne, že by „Maleficium“ bylo českým hororovým bestsellerem, ale nakonec z toho Olenič nevyšel vůbec špatně. Navzdory faktu, že negativ v této recenzi zřejmě zmíním více než pozitiv.
Pozitivní je již samotné prostředí, v němž se příběh odehrává. Nemá to nic společného s jakýmsi nepřirozeným lechtáním vlasteneckého ega, neboť jsem všechno možné, jen ne vlastenec a patriotismus mi vůbec nic neříká (tedy ano, považuji ten výraz za sprosté slovo). Domácí reálie, které si čtenář a čtenářka dokáží lehce představit a zasadit tak příběh v nich se odehrávající do širšího, příjemnějšího a jaksi realističtějšího kontextu, necizokrajně znějící jména hrdinů (Evženek rozhodně vede, neboť i pro domácí kurt ne zrovna typické jméno a ještě ve zdrobnělé podobě – a já zdrobňování jmen vyloženě nesnáším – to opravdu zasáhne), krátké kritické glosy českého sociálně-politického prostředí, dodávají románu na realističnosti.
Na románu se mi strašně líbila a byla mi velice příjemná jeho magičnost až fantastičnost. O to více pak vystupovaly a zasahovaly vyloženě hororové pasáže. Mysteriózní thriller (v závěru s notnou dávkou čistého hororu), snad pro tento román bylo toto žánrové označení vymyšleno. Sedí přesně. Žádný krvák, brutální násilí, mučení, požírání živých i mrtvých, žádná kung-fu eliminace oživlých bestií či zamilovaných upírů. Nene. Jen stará kletba, trocha magie (dobré i špatné), kouzla, prokletí, lidskému životu nepříznivý osud, beznadějná snaha postavit se mu a změnit jej, tragédie, smutek, neštěstí, smrt – prostě staré dobré hororové propriety. V tomto směru si mě Olenič takřka okamžitě získal. Jeho román, navzdory jeho současnosti, totiž operuje se silným gotickým potenciálem.
Nevím, kolik toho Olenič před tímto románem napsal, ale projevil v něm dobrý styl. Nejde o žádné květnaté lingvistické cvičení, naopak, příběh je vyprávěn prostým, příjemným a lehkým stylem, v němž tu a tam problesknou zajímavé hry se slovy, skládání vět a jakási vizuální hra s výslednou podobou psaného textu, který se tu a tam přimyká charakterizaci jednotlivých postav (což se projevuje obzvláště u rozhovorů dvojčat Haničky a Danušky).
Stejně potěšující je i samotný závěr knihy, který se nijak nepokouší stavět na odpor své nevyhnutelnosti, vyplývající z celého odvyprávěného příběhu. Naopak, krásně s ním splyne, což by možná pro mnohé mohlo skýtat jisté zklamání, ale jakýkoliv jiný závěr by jen přičítal záporné body.
Prvním závažným negativem, kterého si lze všimnout a jež komplikuje četbu občasným uváděním ve zmatek, je až moc velký počet postav, které v příběhu vystupují. Kromě pár hlavních postav se zde pohybuje až moc postav vedlejších, které na to, že pro samotnou zápletku nejsou moc důležité, dostávají příliš prostoru. Nejvýrazněji se to projevuje u již zmíněného Evženka. Tomu je věnováno tolik prostoru, jako kdyby to byla druhá nebo třetí hlavní postava, kteroužto ale v žádném případě není a mnoho kapitol, věnujících se jeho postavě je v konečném důsledku naprosto zbytečných a pro daný příběh nedůležitých. Týká se to pak i například Klárova služebnictva a jejich rodinných příslušníků. Čímž se dostáváme k dalšímu negativu. Některé kapitoly jsou naprosto nedůležité, příběh nikam neposouvají a působí převážně nadbytečně. I v některých scénách, které jsou důležité a mají svůj význam, občas zabíhá do nedůležitých detailů, nebo se na okamžik rozběhne slepou uličkou a vy spolu s ním uděláte několik zcela zbytečných kroků. Mnohdy to vypadá, že se Olenič jimi jen snaží natáhnout svůj příběh do románové podoby, přitom by se vůbec nic nestalo, kdyby byl román zredukován až o takových padesát stránek.
Trochu negativně po čase začne působit i Oleničovo zabíhání, analyzování a komentování již zmíněných sociálně-politických reálií. Patálie nezaměstnaných Fabišů se ještě dají brát jako sonda mezi nezaměstnané, ukazující, že opravdu ne každý, kdo navštěvuje Úřad práce, tak činí proto, že je to flákač, který nechce pracovat, a že je pro staršího člověka dost problematické vyrovnávat se se ztrátou zaměstnání a pocitem jakési nadbytečnosti a zbytečnosti, kdy získává dojem, že naprosto nikoho nezajímá a nikomu nemá co nabídnout. Avšak typicky české nadávání na politiky (obzvláště od lidí, kteří těmto lidem pravidelně každé čtyři roky umožní stanout na pozici kritizovaných a proklínaných) v kontextu celého románu nevyznívá moc příjemně, i když si to mnozí samozřejmě zaslouží. Podobně vyznívají i pro příběh zcela nepodstatné rozhovory o politice a křesťanství (křesťanský politik ODS mě fakt dostával do stavu šílenství). Tyto scény Olenič nedokázal oprostit od toho nejzávažnějšího dojmu – totiž, že to ze všeho nejvíce jsou jeho vlastní názory, které, kdoví proč, chtěl nechat v románu zaznít. Měl si pro to však asi vybrat jiný žánr. V magickém hororu jsou opravdu mimo mísu a neobstojí ani jako snaha ukotvit příběh v přístupnější a skutečnější realitě.
Poslední negativum se projeví až v závěru knihy. Pozvolnější rozjezd příběhu se zpočátku jeví být pozitivní stránkou románu. Vytváří dostatečnou atmosféru, trošku ukolébává, aby pak najednou nafackoval (smrt malé Emy Fabišové, sekání ruky, možné znásilnění). Jenže postupem času čtenář získá dojem, že se příběh kupředu zase moc nehrne a jako by ustrnul ve svém rozjezdu. Jako by si autor užíval to, co se mu evidentně vedlo, tedy rozjezd příběhu, a nechtěl si to pokazit tím, co je nevyhnutelné – zvratem. Jenže neustálé stoupání do kopce brzy unaví, obzvláště, když je výstup pomalý a často se zastaví na kus řeči s kolemjdoucími (ony vedlejší postavy). Člověk by už rád dosáhl vrcholu, dohlédl do dáli, seznal, co se skrývá za kopcem a začal k tomu objevenému sestupovat, aby se pokochal z co nejmenší vzdálenosti. Aby si to mohl ohmatat, prozkoumat z očí do očí a uspokojeně pokývat hlavou. Závěrečné vyústění „Maleficia“ přijde jakoby náhle a nese s sebou výrazné stopy zbrklosti. Konec má vše, co má mít. Nic nechybí, možná je pár věcí navíc. Ale dojde k tomu hrozně rychle. Přechod vrcholku kopce se podobá říznutí ostré zatáčky v plné rychlosti a následnou úlevu, že si za ní řidič nenabil hubu.
Přesto je „Maleficium“ velice potěšující záležitostí. Dobře napsané, dobře promyšlené (i když námět nepatří k originálním záležitostem), s citem pro délku, vytváření atmosféry a odměřování hororových pasáží. Rozhodně stojí za přečtení, určitě nezklame a neznechutí. A zaslouží si, byť kritickou, pochvalu.
