James Herbert: Doupě
Lair
Mustang, 1995, 262 stran
Pět let od Velké pohromy, při níž krvežíznivé útočné krysy napadly britskou metropoli, se zdá být vše vráceno opět k relativnímu normálu. Nad bezpečností bdí vládou pověřené firmy zabývající se „regulací a likvidací biologických škůdců“, veškeré příznaky výskytu těchto hlodavců se musí hlásit a jsou včas eliminovány. Život jde dál, obchod kvete, společnost Ratkill vytváří zisk. Její zaměstnanec, Lucas Pender, je pověřován, aby podobné projevy vyhodnocoval, analyzoval a vyvozoval potřebné závěry. A tato jeho práce jej zavede do Střediska ochrany přírody v Eppingském lese nedaleko Londýna. Neuplyne mnoho času, aby Pender zjistil, že se ve zdejších lesích a stokách zřejmě podařilo přežít potomkům prvotních zmutovaných krys a začínají být stále drzejší.
„Doupě“ shromažďuje veškeré atributy pokračování. Dalo by se prohlásit za jakýsi prototyp, normu pokračování úspěšného díla. Se všemi jeho chybami a výhodami.
Předně, i když již od prvních slov (prologem „Doupěte“ je epilog „Krys“ – což je povedená záležitost, pokud „Doupě“ čtete ještě před „Krysami“, jako se to kdysi stalo mě) moc dobře víte, o co jde, rozjezd románu je nádherně pozvolně napínavý a vytváří dobrou atmosféru tajemna, napětí a mrazení, která se sice tradičně a zdá se, že nevyhnutelně, trochu rozmělní, když dojde na otevřený boj mezi dvounožci a čtyřnožci, ale není to tak ultimativní a nezvratné rozplynutí jako u předchozích „Krys“, kde se při nástupu k otevřenému střetu mezi člověkem a hlodavcem veškerá atmosféra takřka vytratila. Zde tomu velice pomáhá prostředí, v němž se děj odehrává. Je totiž jaksi uzavřenější, menší, přirozenější a tedy na rozdíl od londýnských ulic představitelnější.
I když jsou krysy synantropní živočichové, tedy již takřka bezvýhradně spojily svůj život s člověkem a jeho životním prostředím, mě osobně více mrazí a obával bych se střetu s podobným zvířetem spíše ve volné přírodě, než v urbanistickém prostředí (velko)města, kde bych jaksi přirozeně cítil převahu. Tedy více by mě zaskočilo a vyděsilo, kdyby na mě krysa skočila se stromu (výborná scéna) někde v lese, než kdyby na mě vyběhla zpoza skříně doma ve sklepě. Současný městský člověk je již tak odtržen od přirozeného přírodního prostoru, že se cítí svůj a v bezpečí jen v okolí betonu a městské prostory jsou jeho teritorium, jeho životní prostor, jeho relativní bezpečí.
Příběh je akčnější, po pomalejším rozjezdu svižnější a postupně nabírá na tempu. Což je pravým opakem předchozího dílu, který měl výborný začátek, ale pak postupně slábl a kolísalo mu tempo.
Nebezpečí je jaksi hmatatelnější, nebezpečnější, prohnanější, inteligentnější. Nahání mnohem větší hrůzu než tomu bylo prve. Také se o něm dozvíme trochu více, např. v docela dobře a zajímavě napsaných částech o vnitřním boji mezi krysami nebo skvělá scéna s prasaty.
Nechybí samozřejmě klasické atributy podobných příběhů, kdy si hlavní hrdina jasně uvědomuje nebezpečí, ale všichni ostatní, ať už z jakýchkoliv pohnutek, mu nevěří, snaží se ho brzdit a házejí mu klacky pod nohy, aby tím způsobili katastrofu větších či menších rozměrů (dobře to známe ze všech těch „Čelistí“, „Piraní“ a podobně laděných filmů). Prostě naprostá klasika, kterou snad už ani nebudete vnímat a nebude vás překvapovat, jako vás nepřekvapuje, že má chleba kůrku a dvě patky.
Negativem budiž fakt, že „Doupě“ obsahuje to, čehož absence pro mě byla velkým pozitivem „Krys“. Tím je romantická linie. Lucas Pender totiž kromě toho, že se vyrovná se svým vnitřním smutkem, vztekem a nenávistí, dá krysám co proto, zachrání pár lidí, také v jedné ze zaměstnankyň Střediska ochrany najde, zdá se, že osudovou a „dokud nás smrt nerozdělí“ lásku a spřízněnou duši. A Herbert to do nás pere klišé neklišé. A vy se holedbáte ješitností, jak je to všechno (v této romantické linii) předvídatelné, jak jste to všechno moc dobře věděli a užijete si zajímavou erotickou scénu plnou masturbace a orálního sexu.
„Doupě“ je tedy, na základě všech žánrových pokračovacích pravidel, pouček a nezbytností, obsáhlejší, dravější, svižnější, akčnější, jedním slovem lepší, čtivější a zajímavější. Až jsem rád, že jsem se k Herbertově krysí sérii dostal touto částí, neboť číst jako první „Krysy“, nevím, nevím, jestli by se mi do dalších dílů chtělo (samozřejmě že ano, ale nevím, jak jinak to podat). Přesto, není to (pro mě) žádný evegreenový bestseller, jen trošičku lepší průměr.
