James Herbert: Domain
Mustang, 1996, 456 stran
Jedno červencové úterý v blízké budoucnosti začaly nad Londýnem ve 12:37 vybuchovat atomové bomby. Bylo jich celkem pět. Pilot helikoptér Culver jen tak tak stihl z ulice do zdánlivého bezpečí budovy strhnout ztuhlého muže sledující jaderný výbuch. Když rachot explozí dozněl, z muže, osleplého jasem výbuchu, se vyklubal Alex Dealey, vládní úředník, který ví, kde je nejbližší vládní kryt, v němž by se mohli zachránit, než začne padat radioaktivní prach. Cestou do nitra metra ke vstupu do krytu se oba stanou svědky krvavého útoku obrovských krys na schovávající se lidi. Culver před nimi stihne zachránit ještě mladou dívku Kate. V krytu se jim, i přes jisté mezilidské problematické vztahy, společně s dalšími zachráněnými, podaří přečkat nejnebezpečnější období po jaderné explozi. V okamžiku, kdy mezilidské vztahy v bunkru začínají jiskřit se do zdánlivě bezpečných prostor začne valit voda a spolu s ní i hejna krys. Začíná boj o holý život nejen ze spárů stoupající hladiny, ale i z pařátů a zubů nebezpečných živočichů. Bunkr se stává pastí, zbývá jen dostat se na povrch a pokusit se dostat do centrálního vládního bunkru. Jenže…
Dala-li by se Herbertova krysí série aplikovat na jeho spisovatelské schopnosti, zřejmě bychom získali takřka dokonalý obraz tohoto jevu. A to hned v několika ohledech. "Panství" je obsáhlejší, má více stránek než obě předešlé knihy dohromady. Je vypsanější, v souladu s dějem popisnější a v určitých potřebných pasážích detailnější – výbuchy atomových bomb a jejich následky jsou vystiženy velmi věrně a realisticky. K dokonalosti Herbert přivedl to, co se mi na první knize líbilo nejvíce a ve druhé trošku upozadil – mikropříběhy různých lidí, jež se stanou obětmi jak atomových výbuchů, tak i krys. Až je opravdu škoda, že jde jen o krátké epizody a ony postavy do celkového děje nezasáhnou hlouběji, respektive vůbec. Osudu odevzdaná prostitutka, matka, jež se po atomovém výbuchu nehodlá za žádnou cenu vzdát běžného, tradičního a klasického rodinného běhu, muž, který se dobrovolně rozhodne umřít v kanálech a stokách, anebo samotářský Maurice, zavřený ve svém vlastním protiatomovém krytu s kočkou. To jsou dokonale vymyšlené a napsané příběhy, které s přehledem zastiňují osudy hlavních hrdinů. Např. pro Mauricův příběh je možná až škoda, že je součástí širšího děje, jako krátká hororově-psychologická povídka by byl naprosto skvělý. S onou vypsaností se však pojí i jedno negativum, některé vyhrocené pasáže (např. útěk z krytu zaplavovaného vodou a útočícími krysami) jsou zbytečně natahované, respektive, jsou přetažené, delší, než by měly být, aby dokázaly udržet pozornost, delší, než by si atmosféra daných situací, jejich spád, akčnost a čtenářova pozornost, zasloužila.
Z celého románu, jak je napsaný, by se možná dala vydedukovat jeho geneze. Řekl bych, že Herbert chtěl napsat katastrofický román o společnosti po atomovém útoku. A pak se rozhodl, že by to mohlo být součástí jeho krysí série a pokusil se to na sebe nějak naroubovat. Povedlo se mu to jen částečně. Respektive, ono se mu to povedlo dobře, ale… Ale! Zdá se totiž, že krysy jsou v celém románu odsunuty na druhou kolej. A problémem možná je, že to není zcela špatný tah. Naopak. „Panství“ jako „čistě“ (post)katastrofický román o osudech některých obyvatel a obyvatelek anglické metropole bezprostředně po atomovém útoku je poutavým, zajímavým a místy až strhujícím románem. V tomto ohledu Herbert vykonal kus dobré práce, podal mnoho informací ohledně samotného atomového výbuchu (asi si to pěkně nastudoval), ponořil se do psychiky přeživších. Postavil je tváří v tvář všem možným problémům, jež v dané situaci mohou nastat. A jako bonus jim do cesty postavil krysy, které opravdu nejsou, na rozdíl od předchozích dvou příběhů, hlavní dějovou linií. A jak říkám, škoda to není. I tak se dočkáme mnoha zajímavých scén, v nichž hrají krysy hlavní roli, jenže fakt, že možná existuje i větší a bezprostřednější nebezpečí, než jsou ony, jim trochu ubírá na strašidelnosti. Vlastně společně s tím, že už ohledně krys nebylo možné vymyslet nic nového. Ač se o to Herbert samozřejmě pokusil, ovšem všechny pokusy vyšly naprázdno. Jakýsi „evoluční“ pokrok mezi „Krysami“ a „Doupětem“ je pozorovatelný a snad i příběhově opodstatněný (ve smyslu, že si to gradace a očekávání od pokračování vyžadovaly). Mezi „Panstvím“ a předchozími dvěma příběhy k žádnému výraznému postupu nedošlo. Herbert totiž na to šel trochu odjinud a do popředí postavil něco jiného než ta malá roztomilá zvířátka. Odpovídá tomu i průběh samotného střetnutí hlavních hrdinů s vedoucími krysími mutanty.
Budete-li tedy očekávat další krysí příběh, možná budete i zklamáni (na samotné krysy si dost počkáte), než vám dojde, že jiná hlavní dějová linie je stejně zajímavá, ne-li zajímavější. Zkráceně shrnuto. Jako krysí příběh „Panství“ nepřináší vůbec nic nového. Jako (post)katastrofický příběh je poměrně zajímavý i originální. Kolik podobných příběhů o bezprostředním období po atomovém výbuchu jste četli?
Prostředím a hlavní zápletkou tedy ucházející, čtivý a zajímavý román. Má však několik negativních stránek. Hlavní hrdina je naprosto klasický, předpisový, čitelný geroj. Má svou smutnou historii, která ovlivňuje jeho hrdinské chování (jak typické, a v podstatě již negativní a nudné), je charismatický, neomylný a nakonec ho budou všichni poslouchat (až tedy na další klasickou postavu „odpůrce“, jež se však stejně klasicky svou hloupostí vytrestá sama). Samozřejmě, že hlavní hrdina (kromě toho, že několikrát zachrání spoustu postav) hned ze začátku zachrání lepou děvu, s níž naváže citový vztah. To všechno by se však dalo ještě skousnout. Hrdinské příběhy prostě asi nemohou probíhat jinak a asi by bylo obrovským překvapením, kdyby tomu tak nebylo (a kdo ví, kolik čtenářů a čtenářek by to zklamalo).
Román má však trochu jiný problém, který mi vadil více. A on to vlastně ani není problém, jen taková věc, kterou jsem někde za půlkou začal pociťovat, začal nad ní přemýšlet a čím více jsem se blížil k závěru knihy, tím více doufat, že by k ní mohlo dojít. Tím je závěr románu. Asi moc neprozradím, když řeknu, že dojde na „happy end“. Jenže právě někde od půlky se mě začínal zmocňovat stále intenzivnější pocit, že by bylo naprosto parádní (a probíhající děj k tomu – i když věřím, že nezáměrně (taky škoda) – občas trošku směřoval a naznačoval), kdyby k happy endu nedošlo. Nevybavuji si žádný jiný literární horor, který jsem kdy četl, u něhož by se více, než u tohoto, hodilo, kdyby vlastně žádný konec neměl a nechal široce otevřené dveře čtenářově fantasii. U několika pasáží mě napadlo, že by to teď mohlo skončit. V závěru románu je jedna scéna (hlavní hrdinové ujíždějí po řece na člunu, za nimi plavou krysy, a blíží se k mostu, na němž již na člun čekají další krysy, připravené skočit), která by mohla být naprosto vynikajícím koncem celého románu. Jen kdyby se děj přes ní nepřevalil a nepokračoval dál až k nudnému a přestřelenému happy endu. Kdyby v tomto okamžiku příběh skončil, byl bych nesmírně potěšen a na hodnocení bych klidně ještě pár procent přihodil. Ta vlastní představivost, jak to asi dopadlo. Do nekonečna natažené napětí, co se asi stalo, když se člun dostal pod most. No prostě paráda. Škoda, že to Herberta nenapadlo.
Podtrženo sečteno. Z celé trilogie se mi „Panství“ líbilo nejvíce, paradoxně proto, že to zase až tak moc není o krysách. Je to nejčtivější, nejnapínavější, nejpropracovanější příběh série. Určitě se k němu někdy v budoucnu vrátím, ještě dřív však, bude-li chvíle času nazbyt, tu knihu určitě vytáhnu, nalistuji jednotlivé pasáže krátkých osudů vedlejších postav, jež se v románu vyskytnou jen proto, aby záhy zemřely, a přečtu si je.
70 %
