Jarosław Jakubowski: Oczy pełne strachu
Zysk i S-ka, 414 stran
Jarosław Jakubowski je polský spisovatel, básník a autor několika divadelních her. Jeho sbírka „Oczy pełne strachu“ obsahuje 31 povídek a největší jejich problém je, že u mnohých z nich čtenáři připadá, jako by byly pokračováním či jinou verzí jiných, již čtených povídek. Jako by jimi dohromady prostupoval jakýsi širší a tajemný příběh o čemsi v temnotě, blízkém člověku, čemsi, co ho mučí, stíhá a ničí. Mnohé Jakubowského povídky jako by měly společného jmenovatele (a nejde o žánr), jednoho jediného temného hrdinu, záporáka, o němž nám vypráví podobné příběhy. U několika povídek to jde, ale u minimálně skoro dvacítky?
V příbězích v knize se sice objevují duchové, vrazi, nadpřirozené schopnosti, vlkodlaci (dokonce gayvlkodlaci), ale Jakubowski se natolik věnuje, tu poeovsky onde kafkovsky, psychologickému nitru hlavních hrdinů, že z jejich příběhů zcela vytěsňuje jakýkoliv závan atmosféry a často i jakéhokoliv napětí. Jeho povídky jsou nejednou spíše pouhým suchým sdělením daných faktů, faktickým popisem událostí než chytlavými příběhy schopnými zaujmout a příběh spoluprožít.
Týká se to hlavně prakticky první půlky knihy, kde i navzdory ojedinělým zajímavým námětům a formám, jako v případě nezvykle zvláštní nebo zvláštně nezvyklé (ano, takhle podivná je) povídky „Autobus“ odehrávající se hlavně v myslích hlavních hrdinů v podobě psychologického toku, ženoucího se k závěrečnému vodopádu, vám připadá, že čtete to samé patnáctkrát jinak. Ve spojitosti s již zmíněnou absencí atmosféry se dá říci, že to Jakubowski jakoby na konci vždycky něčím pokazí.
Možná by zdejší povídky lépe působily samostatně, někde v časopise nebo antologii, ale jak jsou pohromadě, z jejich temnoty vychází na světlo ta temně rudá tenká nit, která se jimi line a spojuje je, ne příběhově, ale pozadím. Škodí jim styl (ani ne tak formální, jako obsahový), jimiž jsou napsány, protože je poměrně jednotvárný.
Výjimkou z tohoto a razantním předělem, od něhož to je pak již lepší a povídky jsou zajímavější a dokáží i zaujmout, minimálně udržet pozornost, je snad nejdelší, titulní věc knihy „Oczy pełne strachu“. Snad pro svou délku, epizodičnost a větší počet hlavních charakterů. Druhá půlka knihy od této povídky už dokáže, zuby nehty, dosáhnout toho, že od knihy nakonec neodcházíte zcela nespokojeni a neukojeni.
Nakonec se mezi těmi třemi desítkami povídek přeci jen najdou nějaké, které zůstanou v paměti i po dočtení knihy, jejím zavření a odložení. Kromě těch již jmenovaných stojí za zmínku „Duch kolei“, železniční povídka věnovaná památce polského hororového autora Stefana Grabińského. Poeticko dramatická klasika o fantomovém vlaku. Zpočátku zajímavá, byť lehce kýčovitá a tendenční, je „Pamieć wody“, mysteriózní, tajemný a poeticky nadpřirozený příběh v klasickém stylu o chlápkovi, který se začne bát vody. Velmi zvláštní, poutavá a dojímavá je Dostojevskému věnovaná povídka „Noc zimowa“ o dětských bezdomovcích. Nápaditá je pak povídka „Zamiana“, při níž se začnete neustále škrábat. Což nebude vůbec příjemné. Asi stejně jako hlavnímu hrdinovi. Protože, na rozdíl od něj, vy zjistíte, že to není vůbec pozitivní příznak.
Někteří lidé nečtou povídkové sbírky od začátku do konce. Tu a tam ji vezmou do ruky a náhodně, nebo zaujati názvem, si přečtou nějakou povídku, lhostejno, jaké pořadí v knize zaujímá, pak knihu zase odloží a vrátí se k ní třeba za týden za dva, aby si přečetli zase nějakou jinou povídku. Možná pro tento typ čtenářů je tahle sbírka vhodná a takto může uspokojit a snad i zaujmout. Pro souvislé čtení od začátku do konce moc vhodná není. V tomto případě totiž moc nepotěší.
