Joe R. Lansdale: Bizarníma rukama
By Bizzare Hands
AF 167, 1998, 252 stran
Sbírka texaského spisovatele Joe Richarda Harolda Lansdalea obsahuje výběr jeho patnácti povídek z osmdesátých let (1983 - 1989). Původní vydání obsahuje povídek šestnáct. Kdo ví, proč český vydavatel vypustil povídku „Fish Night“ (která se naštěstí ale objevila jako „Rybí noc“ v antologii „Hlas krve“).
Lansdale je poměrně plodný autor. Má na svém kontě přes dvanáct románů (a jako na potvoru kromě této sbírky v češtině od něj vyšel roku 1998 již jen zcela nehororový „Tarzan: Ztracené dobrodružství“), tři scénáře k televiznímu Batmanovi, tři filmové scénáře a stovky povídek. Je rovněž hojným sběratelem různých cen a ocenění (British Fantasy, The American Mystery, The American Horror Critics a cenu Brama Stokera získal dokonce čtyřikrát). Některé získal za povídky obsažené v této sbírce.
Literární styl Lansdaleho je břitký, strohý (a přesto hutný), drsný, často brutální, s nádechem undergroundu a hlavně z větší části realistický. Snad rovná půlka povídek je čistý realismus, neobsahují nic nadpřirozeného. Tyto povídky nepojednávají o „abstraktním“ zlu útočícím na člověka a ohrožujícím ho z venčí, pojednávají o zlu v člověku samotném, o tom, jak se mezi lidmi člověk stává vlkem. Vychází takto z konceptu, podle nějž to nejhorší zlo, s nímž se můžeme během našeho života setkat, nemá nijak fantastický či nadpřirozený rozměr, je to totiž zlo nacházející se v lidské duši, které je všudypřítomné a mnohdy jen a pouze zakryto pláštíkem morálky, práva či snahy (strachu) nevybočovat z řady. V některých situacích však toto zlo z duše člověka vytryskne na povrch, dostane se mu volného pole působnosti. A právě v tento okamžik přichází na scénu Lansdale se svým literárním dílem. V něm až nepříjemně jasně, přímočaře a bez servítek popisuje mezní situace, boje na život a na smrt, tak nějak „lidsky“ představuje různé vrahy a úchylné sadisty. Nezřídka v nich (ale nejen v nich) tuto formu a obsah používá jako „sociálně-etické“ kladivo nemilosrdně tepající bující a přežívající rasismus a nacionalismus.
Tento druh povídek má však jeden závažný nedostatek. Lansdale pro ně často používá jednu kostru, na níž pak pouze navléká různobarevný šat příběhu, ovšem tak jakoby ledabyle, že ona kostra neustále prosvítá. Přečtete-li si tedy úvodní „Jámu“, při čtení dalších podobných povídek („Lov na kachny“, „Bizarníma rukama“, „Krvavý Valentýn“, „Jak chutná láska“, „Té noci, kdy nešli na horor“) pak stačí přečíst již jen několik prvních odstavců, aby vám bylo jasné, jak bude povídka asi probíhat, ale hlavně, jak to všechno skončí. A to je obrovská škoda, neboť to výrazně ubírá na prožitku z četby a dopadu závěrů a point. Této sortě povídek se trochu vymyká příběh „Kluci jsou kluci“, který sice po celou dobu jede ve stejném duchu, má jen trochu mystičtější závěr.
Některé z povídek („Dopis z jihu“, „Dva měsíce na západ od Nacogdoche“ a „Zmeškané vlaky“) se pak, navzdory své realističnosti, odehrávají jakoby v jiné dimenzi. Druhá jmenovaná se např. odehrává v poválečných Spojených státech, jejichž část však obsadili Japonci a připojili ji k Japonsku. Obě jmenované povídky pak, ještě společně s „Větrnou smrští“, vybočují ještě něčím. V podstatě to ani nejsou horory. „Zmeškané vlaky“ sice z psychologického hlediska trochu zamrazí svým nevýrazně výrazným závěrem, přesto však na nich nic hororového nevidím.
Ostatně, podobně to vidím i s neobyčejně slabou fantasy povídkou „Tlouštík a slon“, která se v mých očích stala výrazným projevem úpadku, vyčichlosti a vyprázdněnosti fantasy žánru. Anebo jsem prostě jen tomuto stylu (a že jsem se s ním v různých fantasy/hororových antologiích setkal často) nepřišel na chuť a nepochopil ho.
No a zbytek tvoří povídky s výraznou stopou nadpřirozena. Kratičká a dle mého názoru až zbytečně moc strohá povídka „Balvan na břehu moře“ o tajemném balvanu, jež nutí lidi vraždit, která ač nápadem a zápletkou výborná, hodně ztrácí právě svou až násilnou strohostí. Přidat pár odstavců, alespoň trošku se v některých větách rozepsat, jen o stupínek více rozprostřít charaktery, byla by to výborná povídka. Takto jsem měl při čtení dojem, že Lansdaleovi vydavatel ukradl náčrt budoucí povídky a vydal ho jako povídku samotnou.
Za poměrně zvláštní považuji povídku „Peklo za čelním sklem“, která mě hodně chytla svým začátkem, a to tak, že jsem uvažoval, že se poohlédnu po nějakých informacích, jestli Lansdale popsal historickou skutečnost, nebo si prostě jen vymýšlel. Naneštěstí, jak se povídka blíží ke konci, tak více a více slábne.
Na závěr jsem si nechal to nejlepší a tím jsou dvě postkatastrofické povídky. „Mrtvý muž s jehlami v zádech“ je výborným příběhem o vině a trestu, následcích a důsledcích v temně ponuré postapokalyptické budoucnosti. A pro mě jasně nejlepší povídka celé sbírky. Zároveň i jediná povídka, kterou mě Lansdale dokázal opravdu vyděsit. Ne tím, co napsal, ale tím, co jím napsané asociovalo. A stačila mu k tomu pouhopouhá jedna jediná věta. Celou sbírku pak uzavírá futuristický zombie western „S mrtvolákama v poušti kadilaků“. Více futurewestern než horor, který mi často asocioval druhého a třetího "Šíleného Maxe", najde se tu ale pár zombie, nějaký sex a o mrtvoly také není nouze. Mrtvoláci jsou považováni za Lansdaleho nejlepší povídku, také byla několikrát oceněna.
Lansdale se s ničím nemaže. Jeho slovník nezná mezí a tabu. Je výrazně provokativní, přesto však není nijak samoúčelný. Není to provokace pro provokaci. Je to (sice fiktivní, ale přesto představitelná) realita. Landsale ví, kdy má uhodit hřebík na hlavičku, a když se tak stane, je to ohlušující rána. Je sprostý, je lidový, jeho sex je sexem – žhavým, upoceným, drsným, živočišným, ne žádnou romantickou nereálnou abstrakcí. Je to prostě čistý underground, žádný mainstream. Několikrát mi při čtení přišlo na mysl, že takhle nějak by asi vyzníval např. Charles Bukowski, kdyby se rozhodl napsat hororovou nebo drsnou thriller povídku.
Část Lansdalových povídek jsou jen několikastránkové příběhy („Jak chutná láska“, „Dopis z jihu…“ a „Balvan na břehu moře“ mají každá jen 4 stránky), obecně není Lansdale žádný grafoman Kingova nebo Barkerova (k němuž je občas stylově přirovnáván) formátu, přesto si však dokáže výtečně pohrát se slovy, jejich významy, různými asociacemi a slangy. Mnohokrát jsem se při některých jeho slovních obratech a různých hláškách jeho hrdinů neubránil hlasitému smíchu.
Přesto všechno, a navzdory tomu, že je Joe R. Lansdale mnohdy označován za mistra nejčernějšího humoru, za „nejdrsnějšího z drsných, nejrealističtějšího z fantastů, krále undergroundu“, abych citoval přebal knihy, mě sbírka „Bizarníma rukama“ nějak výjimečně nezaujala.
