Jozef Karika: Strach
Argo, 2016, 268 stran
Hlavním hrdinou románu je třicátník, který zrovna narazil na dno, a ne, a ne se od něj odrazit. Opustila ho žena, přišel o práci a nezbylo mu nic jiného než se přestěhovat zpět do rodného města na úpatí Malých Tater, do bytu, který jen nedávno opustil hrdinův otec přesunem do pečovatelského domu. Otec, s nímž neměl moc dobré vztahy. Ostatně, ani na byt nemá moc dobré vzpomínky a v některých jeho prostorách dosud odmítá pobývat. Návratem se mu ovšem tyto nepříjemné vzpomínky na dětství oživí. Tedy nejen návratem, ale i událostmi. Ve městě totiž právě zmizelo dítě. Stejně jako před lety. Ani setkání s dávnými přáteli, s nimiž hrdina sdílí stejně nepříjemnou a temnou minulost, nepřinesou moc útěchy… Hlavní hrdina se prostě jen dál a hlouběji propadá do marasmu obyčejného života. A zdá se, že v lese, v mrazu a temnotě, se opět něco probudilo a jde to nejen po dětech, ale i po staré partě. Děti se ztrácejí, zůstávají po nich jen hromádky nehtů, lidé umírají, mráz je čím dál třeskutější a hlavní hrdina se čím dál více hroutí pod tíhou vzpomínek i aktuálních děsivých událostí.
V kariéře každého významnějšího či úspěšnějšího domácího (čti včetně slovenského) hororového autora se objeví období, kdy je přirovnáván ke Stephenu Kingovi a porovnáván s ním. To už je zřejmě jakási daň za prosazení. Protože (zdá se) pro některé patrně není možné prorazit, aniž by se „neopisovalo“ od Krále. Na druhou stranu pro některé není možné uznat něčí úspěch, aby nebyl s Kingem srovnán. Myslím si, doufám a jsem rád, že Jozef Karika má už toto období srovnávání s Kingem za sebou. Patrně k tomu přirovnávání přispěl jistě i „Strach“. Protože považte – dětské trauma přenesené až do dospělosti, periodicky se vracející zlo… Má však ale Stephen King nějaký monopol na dětské střety se strachem a zlo, které se neustále vrací? Ne. Není možné příběh o dětských traumatech v děsivých vlnách se vracejících i v dospělosti a zlu, které se po určitém časovém období vrací zpracovat různými způsoby, aniž by to nebyl Kingův epigon? Karikův „Strach“ je důkazem, že lze (byť si sám trochu nařezal větev zbytečným přímým odkazem právě na Kinga). Je jiný, temnější, bezútěšnější, drsnější, svůj. Přirovnávání autora nebo románu ke Stephenu Kingovi, ať již tak činíte v dobré víře, autorovi nebo románu spíše škodí. Obzvláště, pokud nejde o jeho epigony. Např. tím, že si čtenář bude myslet, že to je jako od Kinga, ale nakonec zjistí, že je to lepší než od Kinga. Jozef Karika možná použil propriety, které kdysi využil i King (ovšem, ruku na srdce, kolik originálních zápletek a propriet kdy použil Stephen King?), zpracoval je ale po svém. Svým způsobem originálně.
„Strach“ si na vás došlápne hned od prvních stránek a až prakticky před svůj závěr vás tlačí tvrději a hlouběji, zašlapává vás do nepříjemného bahna bezútěšnosti a hájemství vnitřních strachů. Drtí nepříjemnou atmosférou absence pozitivnosti a naděje. Nejen všudypřítomná temnota, ale i neustupující mráz zalézají a obsazují každičké zákoutí čtenářovy mysli, svírají za krkem a prohání mravence po zádech. Jozef Karika se do románu obul opravdu bez zábran a skrupulí. Vrší jednu drsnou, nepříjemnou, strašidelnou a temnou scénu za druhou. Pomáhá si k tomu jen střízlivým počtem postav, jejich rozličnými charaktery a z toho vycházejícími vzájemnými vztahy i zcela funkčním ohledem do minulosti. Román má dobře vystavěnou strukturu, která postrádá nudnou vatu a nezáživné plácání se mezi důležitými a vypjatými scénami. Odvíjí příběh, ale stejně tak maluje ono již zmíněné království strachů, vnitřních i vnějších, dávných a neumírajících.
Některé příběhy vás vtáhnou svou radostí, pozitivním nábojem, který postavy, jakož i čtenáře, dál táhne knihou i navzdory její temné a strašidelné skutečnosti. Láká oním světýlkem někde na konci, hřejivým a příjemným. „Strach“ tohle dokáže bez onoho světýlka, opravdu v té mrazivé tmě žádné nezahlédnete. Přesto vás sevře, právě strachem, mrazem a pochmurnou bezútěšnou atmosférou. Místo toho, abyste si udělali odstup, naopak se k hlavnímu hrdinovi, i když se zdá divný a ne zcela sympatický, přitisknete a budete mu oporou po celou dobu až do poslední stránky.
Tedy, poslední… To je možná jediná vybočující věc z románu. Její závěr. Rozhodně nechci říct, že by byl špatný. Není, dokážu si představit, že mnohé může překvapit, zaskočit. Ale je tak… Jiný. Výrazný. Kontrastní. Odlišný. Navíc, a to považuji za jedinou výraznou šmouhu v ledové jinovatce mrazivého „Strachu“, díky využití ich formy, tedy vyprávění z pohledu hlavního hrdiny, ten závěr částečně zpětně trochu zpochybňuje některé v ději dříve zmíněné věci. Tak nějak s nimi nezapadá do jednotného celku, nesedí s nimi a vyvolává několik udivených pochybností. Že podobné konce nemám moc rád a kazí mi dojem z celého díla a mnohdy celou jeho budovanou atmosféru, je věc čistě subjektivní.
Navzdory lehce zavádějícímu označení na obálce lákajícímu na mysteriózní thriller (ovšem tohle označení preferuje sám autor), je „Strach“ opravdu syrový, atmosférický a v mnoha případech nepříjemně strašidelný (ano, s t r a š i d e l n ý!) horor. Mysteriózní thriller si opravdu představuji jinak.
Jozef Karika není slovenský Stephen King. Proč by jím taky měl být? Potřebují jednotlivé země svého Kinga? Potřebujeme dalšího Kinga? Ne, potřebujeme další dobré hororové autory a autorky. A Jozef Karika dobrým hororovým autorem, minimálně v této knize, je. Ví, co horor potřebuje, co od něj čtenáři a čtenářky očekávají, jak s tímto žánrem a jeho pravidly nakládat. „Strach“ je toho důkazem. Skvělým důkazem. A ten závěr? To je je otázka subjektivních preferencí…
