Kairo
Japonsko, 2001, 118 minut
Režie: Kiyoshi Kurosawa
Scénář: Kiyoshi Kurosawa
Hrají:
Haruhiko Katô (Ryosuke Kawashima)
Kumiko Asô (Michi Kudo)
Koyuki (Harue Karasawa)
Kurume Arisaka (Junko Sasano)
I když by se mohlo zdát, že „Kairo“ (později bylo remakováno jako „Pulse“) je klasickým japonským hororem, rozhodně se jím nenechte zmást. Tohle je film, který má mnohem blíže ke klasickým japonským existenciálním filmům než k duchařským hororům ve stylu Ringu nebo Ju-On. Ač se „Kairo“ rozhodně duchařským prvkům nevyhýbá, v první řadě je to dramatická meditace o tom, co se nám stane v době apokalypsy, respektive něčeho temného, co přichází a padá na nás. Někdy doslova.
Se skupinou mladých lidí zjišťujeme, že svět už není takový, jaký býval. Začínají se dít podivné věci a lidé umírají. Na úmrtích by nebylo až nic tak divného, lidé sami sebe sem tam prostě zabijí, sebevražda je hřích, ale stejně jsou ti, co se pro ni rozhodnou. Proč? Tak to už je na každém, ale zdá se, že v případě snímku „Kairo“ nepůjde o úplně dobrovolná rozhodnutí, ale bude za nimi ještě něco jiného, temnějšího, děsivějšího.
Sebevraždy, které se dostanou do hledáčku mladých studentů, jsou totiž propojeny. A to prostřednictvím internetových stránek, které nabízejí nebývalou možnost. Možnost komunikovat s mrtvými. Ten důvod, proč je tohle možné, je skutečnost, že v pekle není místo. Nebo tam, kde se duchové ukládají k odpočinku. Automaticky se mi vybaví verš z mého příběhu „Mrtví kráčí po zemi“: Když není místo v pekle, řekne mi, tak mrtví musí kráčet po zemi.
Asi je jasné, že tohle není stav, který by se živým zamlouval, hlavně proto, že ti mrtví nemusí být zrovna cháska přátelská. Sebevraždami to nekončí, ale začíná, a my jen sledujeme, co se bude dít. „Kairo“ má svou vlastní poetiku, má své vlastní, celkem klidné tempo, ale hra s obrazem a se zvuky je zde natolik intenzívní, že vám ani nebude vadit minimum akce. Pokud jste ale od Japonců už něco viděli, to meditativnější tempo vás zase tolik nepřekvapí.
Výsadou filmu je skutečnost, že si s duchy hraje nově, trochu jiným způsobem, že je nebere tak levně, jak by se to v japonské kinematografii nabízelo. Tvůrce si hrál, chtěl přinést něco trochu nového, přemýšlivého. Přesto je to tempo někdy skutečně vražedné a to, že se zde zase tolik neděje, vás může uspat. Neužijete si pak tolik některé skutečně zajímavé scény, které by vás měly vytrhnout.
Hodnocení: 70 %
