L. Ron Hubbard: Fear
Svoboda-Libertas, 1993, 104 stran
Profesor Lowry by si neměl nač stěžovat. Přednáší na univerzitě, studenti ho mají rádi, jezdí na archeologicko-badatelsko-vědecké výpravy, publikuje v časopisech, má milující ženu, nejlepšího přítele. Jenže z jedné výpravy si přiveze malárii, díky jednomu jeho článku v časopise mu vedení univerzity sdělí, že s ním již další školní rok nepočítají. Ale hlavně, jednoho dne ztratí čtyři hodiny. A klobouk. Prostě ve tři čtvrtě na tři odejde od svého kamaráda Tommyho a domů se dostane až ve tři čtvrtě na sedm. Bez klobouku, s potrhaným a špinavým kabátem. Co se ty čtyři hodiny dělo, kde byl, co tam dělal, kde nechal svůj klobouk, si není schopen vybavit. Od té doby se Lowrymu začnou dít divné věci.
V noci před svým domem objeví schody do podzemí, po nichž lze sestoupit, ale ne již vystoupat zpátky, které jej zavedou k divným a záhadným lidem a věcem. Je mu řečeno, aby ony čtyři hodiny a svůj klobouk nehledal, protože až najde klobouk, nalezne i ony čtyři hodiny a jako bonus k tomu i svou smrt. Ranní rozbřesk však vidiny a představy nezažene. Lowry cítí, že jej někdo, nebo spíše něco, sleduje. Když se po tom ohlédne, hned to zmizí, ale přítomnost toho je evidentní. A vše se zhoršuje. Lowry zjistí, že když se jen koutkem oka dívá na svou ženu a přítele Tommyho, jejich tváře se mění a vylézají jim z úst dlouhé nažloutlé tesáky. Přímý pohled však vše uvádí do pořádku, tváře jsou, jak byly, a po tesácích ani památky. Stačí však jen opět pohled koutkem oka a je to zpět. Tyto stavy jsou čím dále intenzivnější a je jasné, že vše brzy dospěje k jakémusi vyvrcholení. Všechno však Lowrymu napovídá, že to vyvrcholení nebude příznivé. Minimálně pro něj.
Dnes je L. Ron Hubbard, i díky mnohým filmovým hvězdám, známý hlavně jako zakladatel tzv. scientologie. Hubbard však začínal jako spisovatel dobrodružných a sci-fi příběhů. Až po druhé světové válce tuto tématiku opustil a věnoval se zkoumání lidské duše. Asi nejznámější z tohoto období, a vlastně z celé Hubbardovy literární tvorby, je jeho kniha „Dianetika, moderní věda o duševním zdraví“ („Dianetics, The Modern Science of Mental Health“) z roku 1950. Ke sci-fi se pak vrátil v roce 1982, když napsal, scientologií silně ovlivněný, román „Bojiště: Země“ („Battlefield Earth“), který byl i zfilmován. Během svého života napsal kolem tří stovek sci-fi, dobrodružných, detektivních, hororových a westernových románů, povídek a scénářů. Za jeho nejlepší a nejznámější hororový příběh je považován právě „Děs“.
„Děs“ je nejen kritikou hodně ceněným příběhem. Stephen King o něm napsal, že to je „jedna z mála knih v tomto mrazivém žánru, která si skutečně zaslouží přeceňované označení „klasika“ ve smyslu – toto je klasický příběh o plíživém surrealistickém strachu a hrůze. (…) Tahle knížka je jedna z opravdu, opravdu dobrých.“
Když jsem si přečetl Kingovu citaci, okamžitě mě napadlo, četli jsme oba stejnou knihu? Nedošlo při českém překladu k nějaké chybě, změně, úpravě? Abych použil cimrmanovské vyjádření – „Děs“ se nečte špatně, to nemůžu říct. Příběh není nijak obsáhlý, Hubbard nás nesvádí z přímé cesty různými dějovými oklikami, či odbočkami na vedlejší objížďky po okreskách nebo minipříběhy v příběhu hlavním. „Děs“ je odbrzděným autem s porouchanými brzdami a zaseknutým volantem, jedoucím z kopce po rovné přímé ulici. Těch sto stran se čte jedním dechem, jedním tempem.
Příběh je zasazen do zajímavého prostředí a s odstupem času i do zajímavé doby. Až vás pokaždé překvapí, uvědomíte-li si, že se to odehrává ve čtyřicátých letech. A to hlavně v případech, kdy dojde na jakési celospolečenské vědomí americké vyšší střední a vyšší třídy – neústupné prolnutí křesťanského náboženství do všech oblastí života, toho univerzitního nevyjímaje, či pohrdavý přístup ke všemu necivilizovanému neamerickému. Děkan Jebson je v tomto ohledu opravdu ukázkově slizce nechutný.
Potud je to dobrá práce. Ale strach a hrůza? Nevím, možná v oněch čtyřicátých letech, dnes už sotva. Lowryho nadpřirozené a tajemné zážitky či setkání s tajuplnými postavami (duch stovky let mrtvého kněze, rytíř, malá holčička) totiž nejvíce působí jako nákup v second-handu. Pravda, oblečení sice máte, v tomto směru můžete být uspokojeni, jenže je to tu a tam více méně oblečení sešlé a již použité. Při čtení mě žádný z Lowryho podivuhodných zážitků a setkání nijak nepřekvapil, nic z toho mě nepřinutilo říct „fíha“, jen jsem prostě, bez jakékoli stopy napětí či netrpělivého čekal, na co narazí příště. Na druhou stranu je třeba říct, že mě to však nijak nenudilo a to, co se na stránkách odehrávalo, ani jinak neuráželo (ve smyslu, že by to bylo nezajímavé).
V knize jsem narazil jen na dvě scény, které bych mohl označit za strašidelné a mrazivé. Prvně, když zdánlivě spícího Lowryho potají pozoruje jeho přítel Tommy, to je opravdu dobře, napínavě a strašidelně podaná scéna, výborná hlavně v tom, že jde vlastně jen o obyčejnou všední věc, Hubbard do ní však dokázal naládovat až nepříjemně silnou atmosféru. Druhou je pak situace, kdy Lowryho sleduje ono cosi tajemného, něco, co se nechce nechat zahlédnout a směje se to nepříjemně dětským smíchem.
Na štíru je pak příběh i se samotnou pointou a závěrem. Věřím, že to Hubbard měl přesně do puntíku promyšlené ještě před samotným psaním, a všechno, co napsal, má své opodstatnění a neústupně logicky a správně vede k jednomu jedinému cíli – svému závěru. Po dočtení to však na mě působilo neodbytným dojmem, že se příběh (dobře a pomocí zajímavě volených slov, slovních obratů a vět vykreslovaný) jaksi nezáměrně rozběhl do dvou navzájem se vzdalujících linií, které se ke svému konci vzdalovaly již natolik, že se autor musel rozhodnout co nejrychleji je uzavřít a hlavně nějak spojit zase dohromady. A vybral si k tomu tu nejvíce neodbytně se vnucující, nejvšednější možnou a nejméně originální variantu.
Závěr a pointa pro mě byla zklamáním. V tomto ohledu se Hubbard pak dopustil závažné chyby – tím je jeho poznámka hned na začátku knihy, že je celý příběh naprosto logický přes všechno, co svědčí o opaku. Jak jsem již psal, věřím, že tomu tak je, že to měl Hubbard dokonale promyšlené, a kdyby se čtenáři a čtenářky začali v příběhu důkladně pitvat a přemýšlet nad ním, dojdou ke stejnému závěru, ale ruku na srdce, komu by se to po tomto upozornění hned na začátku chtělo? „Děs“ jsem četl již dvakrát, a abych pravdu řekl, v obou případech mi bylo vcelku jedno, jestli to všechno sedí a jestli je to přesně a do puntíku logické. Ač se to tak při běžném čtení opravdu nejeví. Nic mě nenutilo přemýšlet o tom, jestli to všechno dává smysl, už proto, že mi to Hubbard řekl hned na začátku. Mimoto zastávám názor, že autor by neměl své dílo vysvětlovat a poskytovat k jeho pochopení žádné pomocné berličky. Tím totiž snižuje samotnou jeho existenci, opodstatnění a svébytnost.
Přesto je Lowry dobrý a milý společník, s nímž budete soucítit a sdílet jeho stav, touhu a cestu k nalezení oněch čtyř hodin a ztraceného klobouku. A i já sám se k němu snad ještě někdy vrátím, opětovně s ním tuto cestu podstoupím a snad najdu chuť a čas o tom popřemýšlet a odhalit skrytou logiku jeho neobvyklých zážitků. Na závěr je třeba podotknout, že se kniha dočkala ještě druhého českého překladu Jana Zajíčka, který, tentokrát pod názvem „Strach“, vydalo v roce 2008 nakladatelství Deus.
