Latidos de pánico
Španělsko, 1983, 94 minut
Režie: Paul Naschy
Scénář: Paul Naschy
Hrají:
Paul Naschy (Paul/Alaric de Marnac)
Julia Saly (Geneviève)
Lola Gaos (Mabile)
Silvia Miró (Mireille)
Na radu lékaře se rozhodne architekt Paul se svou na srdce nemocnou manželkou přesídlit do jeho domu na venkově, kde bude moci manželka odpočívat a uzdravovat se na čerstvém vzduchu mimo stres velkoměsta. Dům je však spojený s legendou o Paulově předkovi, který řemdihem umlátil svou nevěrnou manželku a jeho duch se zjevuje, aby potrestal nevěrné. Tuto legendu Paulově manželce samozřejmě nezapomenou dopodrobna odvyprávět místní stará služebná a její mladá a krásná příbuzná, s jejíž výpomocí Paul souhlasí. Po několika podivných a náhodných incidentech srdce Paulovy manželky nevydrží a jeho nositelka umírá. Ukazuje se však, že incidenty nebyly zase až tak náhodné a přestěhování manželského páru do domu až tak nezištné…
Paul Naschy si napsal, zrežíroval fabulačně vrstevnatý příběh a obsadil se do hlavní mužské (dvoj)role. Musí se nechat, že i když film nakonec není tak tajemný, jak by se zdálo, a je předvídatelně odhadnutelný po několika málo scénách (film vlastně nemá žádné tajemství, všechno vám dojde hodně brzy), pořád se v něm něco děje a zápletka se vrství prakticky neustále. A to i navzdory jedné v podstatě nadbytečné a pro celý příběh a zápletku zdánlivě zbytečné scéně, které ze všeho nejvíce působí jen na atmosférický efekt. Ne však, že by nebyla působivá. Jen hrozně smrdí touhou vyplnit stopáž.
Divákovo oko hodně namlsá úvodní scéna, kdy prchající mladou, nahou, zkrvavenou dívku umlátí řemdihem rytíř na koni. Následující střih do (tehdejší) současnosti poté skoro až zamrzí, očekávání věcí příštích je však velmi příjemné. Jenže nakonec prakticky nenaplněné. Z filmu se nakonec vyvine převážně psychologický thriller o tom, kdo je větší svině. Chtělo by to větší spád, dlouho je to převážně jen ukecané nebo uvřískané a pořádně se to rozjede (jak ohledně akce, tak i masek a nějakého toho gore) až v posledních patnácti minutách. Ale rozjede se to slušně. Jen škoda té dlouhé předehry.
Naschyho herectví je zde neobyčejně zvláštní. Jakožto dlouholetý vzpěrač zde opravdu vypadá hlavně jako chodící bedna s ne moc velkou výrazovou škálou ve tváři. Prostě hromotluk, překvapující větší slovní zásobou než jen: ano, ne, hlad a sex. A to bych mu nerad nějak křivdil, jeho žánrové zásluhy jsou nesmazatelné a nezpochybnitelné a vlastně celé ty předcházející tři věty jsou výrazem pozitivního vjemu. Sekunduje mu hlavně ženský ansábl, pojící zajímavost a krásu (manželka, neteř služebné) se sympatickou grácií (stará služebná).
Závěrečné vršení zápletkových zvratů může vyznívat až lehce komicky (ale opravdu jen lehce, protože jste to již dávno prohlédli). Naštěstí to vše přebíjí ona akčnost a energičnost poslední čtvrthodinky.
Což všechno dohromady z filmu nečiní ten z lepších z filmografie Paula Naschyho, ale přesto čistě průměrnou záležitost, která se sice rychle zapomene, ale v danou chvíli nějak výrazně mozek ani žánrové nastavení v něm nepoškodí.
