Lesní duch
The Watcher in the Woods
Velká Británie/USA, 1980. 84 minut
Režie: Vincent McEveety, John Hough
Scénář: Brian Clemens
Hrají:
Lynn-Holly Johnson (Jan Curtis)
Kyle Richards (Ellis Curtis)
Bette Davis (Mrs. Aylwood)
Benedict Taylor (Mike Fleming)
Manželé Curtisovi se svými dvěma dcerami Jan a Ellis hledají nové bydlení a zalíbí se jim starý anglický dům uprostřed lesů staré, trochu podivínské, paní Aylwood. Hlavně díky Jan, která paní Aylwood připomíná její ztracenou dceru Karen, dům získají do pronájmu. Jan se však místo zase až tak moc nelíbí, získává totiž pocit, že v okolních lesích sídlí něco, co není až tak normální. V různých představách začíná vídat jakousi dívku se zavázanýma očima a někdo/něco začíná našeptávat její mladší sestře Ellis (např. aby svého nového psa pojmenovala Nerak – tedy Karen pozpátku). Postupem času Jan začíná odhalovat příběh Karen, dcery paní Aylwood, která za trochu podivných okolností zmizela během zatmění slunce před třiceti lety. Jan stále více dochází k přesvědčení, že to něco v okolních lesích je Karenin duch, který jí nabádá k tomu, aby ji zachránila…
Již během úvodních titulků může vylekat zjištění, že film pochází z produkce Disney, ale hned prvních pár minut tyto obavy (na čas) zažene. Z filmu totiž silně dýchá ten mnohými (včetně mě samotného) opěvovaný duch osmdesátých let. „Lesní duch“ prostě dobu svého vzniku nezapře. A to je jen dobře, je to totiž jedno z plus celého filmu.
Úvodních pár desítek minut skoro až ochromí pochmurnou atmosférou, o což se přičiní hlavně staroanglický dům uprostřed lesa, úchvatně nasnímaný les (až jsem si posteskl, že je jen škoda, že podobných listnatých lesů u nás moc nenajdeme), hodně povedená mrazivá hudba, vcelku ucházející herecké výkony, hlavně Lynn-Holly Johnson a Bette Davis a i Janina malá sestra nebyla tak hrozná, jak se často v podobných případech stává, naprosto vynikající práce s kamerou (ty dlouhé nájezdy po domě a okolí opravdu fungují) a v neposlední řadě zajímavě rozjetý a napínavě odvíjený příběh o mnoho let pohřešované dívce. Mimoto se zde objeví minimálně dvě hodně povedené scény – první je scéna s prasklinou v okně a druhá, když se Jan nevidí v zrcadle.
Jenže někde od půlky si film začne splétat oprátku. Vůbec by nevadilo, že tak nějak v souladu s hlavním studiovým producentem, který tvoří hlavně pro děti a rodiny obecně, sklouzne do podoby rodinného hororu pro mladší publikum. Tomu se později začali podobat hlavně triky. I v tomhle ranku se občas podaří vytvořit zajímavý a povedený horor jako např. „Vrata do podsvětí“ (1987). Problémem se stává to, že začíná být rozvláčný a čím víc se blíží ke svému rozuzlení, začne se z něj vytrácet napětí, atmosféra a tempo. A závěrečné rozuzlení pak už jen celému příběhu vlastním přičiněním chycenému do oprátky podtrhne stoličku. Odhalení pointy mě skoro až nahlas rozesmálo. Uznávám sice, že se na tom podepsal hlavně ten časový odstup, že to ve své době mohlo splnit svůj účel, obzvláště, když všechno ostatní (stále výborná kamera a úroveň si držící herecké výkony) tak nějak pořád drželo formu, ale ten závěr jednoduše nešel vydýchat. Myslím, že i ve své době tento zpočátku dobře rozjetý film hodil někam do oblasti sebeshazující komedie, jejíž hodnocení musí jít až řádově dolů. Je mi líto, ale nelze jinak. Budu-li si film ještě někdy pouštět (a minimálně pro první půlku pro to je důvod), budu přesně vědět, v kterém okamžiku ho vypnu, abych si nezkazil požitek.
I přesto, že ode mě nedostane ani průměr, ho však v klidu doporučím, třeba vás ten závěr nezklame tolik jako mě a trochu více si užijete tu atmosféru.
