Mary Shelley se narodila v roce 1797 jako dcera Williama Godwina a Mary Wollstonecraft. Její otec byl anarchista a romanopisec, její matka spisovatelka, učitelka a feministka, Mary tedy měla spisovatelský talent v krvi. Naneštěstí její matka zemřela už deset dní po jejím narození, takže zůstalo na Williamovi, aby ji vychoval spolu s Maryinou nevlastní sestrou Fanny Imlay.
Jako většina lidí v té době, William Godwin byl zadlužený až po uši. Aby se nemusel s dluhy prát sám, znovu se oženil. Mary tak získala nejen nevlastní matku, kterou pohrdala, ale i dva sourozence – Charlese a Claire. Williamovy pokusy o snížení dluhů ale nevyvolaly kýžený výsledek. Začal dokonce vydávat dětské knihy, ale jeho podnik neprosperoval a vrhal ho hlouběji a hlouběji do bahna dluhů. Od pobytu ve vězení pro dlužníky ho zachránili jen další podobně smýšlející filozofové, kteří mu poskytli nějakou tu korunu k dobru.
I přes finanční potíže však William Godwin chtěl, aby jeho dcera byla vzdělaná. Mary tak získala vyšší vzdělání, než bylo obvyklé pro ženu v její době. Šest měsíců dokonce strávila v internátní škole. V patnácti letech lačnila po znalostech a dokázala svižně přemýšlet k radosti svého otce.
V jednom ohledu ho ale nepotěšila. V době, kdy byla Mary poslána k příbuzným do Skotska, se seznámila s radikálem a básníkem jménem Percy Shelley. Shelley patřil k podpůrcům Godwina a slíbil mu pomoct s dluhy, nakonec ale nedokázal dát dohromady tolik peněz, kolik si Godwin představoval, a ten se vůči němu cítil zhrzený. Mary těmto pocitům nasadila korunu, když se s ženatým Shelleym začala scházet u hrobu své matky.
Jí bylo sedmnáct a jemu dvaadvacet. Její otec nechtěl, aby se scházeli, protože by románek s ženatým mužem mohl poškodit Maryinu perfektní reputaci. A tak, jak už to ve správném viktoriánském románu končí, Mary a Percy spolu uprchli do Francie, vzali s sebou Maryinu nevlastní sestru Claire Clairmont a nechali za sebou starosti s otcem a Percyho těhotnou manželku.
Cesta po Francii přinesla spoustu zážitků a hlavně vyprázdnila peněženky jak Mary, tak Percymu. Když se vrátili do Anglie, Mary zjistila, že je těhotná. Její otec ji navíc odmítal podporovat, a tak spolu s Percym skončili u Claire, pokračovali v četbě a psaní a snažili se vyhýbat vymahačům dluhů.
Mary věřila ve volnou lásku, proto taky trpěla Percymu zálety s Claire a jinými ženami. Víc ji trápilo, když se Percymu narodil syn a on svou pozornost věnoval jemu. Její vlastní dcera zemřela brzy po porodu a Mary upadla do depresí, které ji v pozdějších letech doháněly stále častěji. Jedinou dobrou zprávou bylo, že Percy získal peníze v dědictví po svém zesnulém dědečkovi a pár se tak přestěhoval do chatky na kraji Windsorského parku, který Mary ve svém post-apokalyptickém sci-fi příběhu "Poslední muž" přetvořila v Rajskou zahradu.
24. ledna 1816 se Mary narodil syn William. Ten samý rok už i se synem a s manželem odcestovali do Ženevy za lordem Byronem, který měl zrovna románek s Claire. Tenhle výlet byl plný nápadů, psaní a dlouhých hovorů do noci, když lord Byron přišel s nápadem, aby každý z nich napsal duchařský příběh. Chvíli trvalo, než Mary zasáhla inspirace na příběh, ve kterém student oživí monstrum, které stvořil. Nápad na Frankensteina byl na světě a s podporou Shelleyho i Byrona se z krátkého příběhu nakonec stal román, který známe dodnes. "Frankenstein" byl publikován v roce 1818 pod rouškou anonymity autorky.
Po návratu z Ženevy je čekal po zbytek roku jeden šok za druhým. Maryina nevlastní sestra Fanny spáchala sebevraždu a brzo po ní to samé udělala Percyho žena Harrieta. Percy se s podporou Mary rozhodl vzít k sobě své dvě děti a po poradě s právníky se rozhodl znovu oženit. Mary se mohla oficiálně představit jako Shelley 30. prosince 1816. Na svatbu přišel i její otec s manželkou a starý rodinný spor byl smazán.
Ale ani po svatbě nebyl jejich život ideální. Claire se narodila dcera Alba, kterou povila s lordem Byronem. Percy nedostal do opatrovnictví svoje děti a Mary se sice narodila dcera, ale všeobecný smutek a hrozba vězení pro dlužníky vyhnala všechny tři v roce 1818 do Itálie, odkud se už neplánovali vrátit.
Itálie ale přinesla ještě horší období. Obě Maryiny děti zemřely v průběhu roku a Mary upadla do těžkých depresí, se kterými bojovala jen díky psaní. Percy se bál odloučení od své ženy, teprve když se jí narodil syn v roce 1819, tak se Mary vrátila myslí na zem. Vzpomínky na její zesnulé děti ji přesto nepřestaly pronásledovat.
Po dobu života v Itálii se mohli manželé věnovat na plný úvazek psaní. Mary zde napsala autobiografický román "Matilda" a historický román "Valperga". Vydání "Valpergy" mělo vypomoct s dluhy jejímu otci, kterého Percy dále odmítal podporovat. Nebyla to jediná věc, se kterou se musela Mary potýkat. Kromě chabého fyzického zdraví a depresí musela sledovat Percyho zálety. Sama ale věřila na to, že manželství není koncem volné lásky a měla románky s mnoha muži a ženami, kteří se stejně jako ona zajímali o literaturu.
V roce 1822 Mary potratila a málem zemřela na ztrátu krve. Deprese udeřily znovu a Percy, který se spíš než své ženě věnoval svým románkům, nepomohl k jejich zlepšení. Ve stejném roce se pak vydal na plavbu po pobřeží. Nikdy už se nevrátil. Deset dní po bouři bylo tělo Percyho Shelleyho vyplaveno na břeh a po pár dnech byl zpopelněn na pláži Byronem a jeho přáteli.
Mary se tak vrátila do Anglie do starého rodinného kruhu. Po smrti jejího nevlastního bratra Charlese se její syn Percy stal dědicem Godwinovy rodiny. Mary dostávala roční příděl peněz, ale přesto byla chudá a často se tak nedostala do společnosti tak, jak by si představovala ona nebo její otec. Někteří rodinní příslušníci jí navíc stále nemohli odpustit sňatek s Shelleym.
V roce 1826 vznikl její román "Poslední muž", který měl oslavovat jejího zesnulého manžela. Někdy v průběhu jeho psaní v letech 1824-26 potkala amerického herce Johna Howarda Paynea, který se do ní zamiloval a požádal ji o ruku. Mary odmítla a John se jí pokusil dohodit aspoň spisovatele Washingtona Irvinga, ale ani tento návrh neuspěl.
V letech 1827-40 pokračovala v editování Percyho básní a s vydáváním vlastních románů. V roce 1830 vyšel román "The Fortunes of Perkin Warbeck", o pět let později román "Lodore" a v roce 1837 román "Falkner". Také se snažila dobře vychovávat a vzdělávat svého syna, dokonce se přestěhovali, aby mohl do školy docházet denně a nemusel žít na internátě.
Když v roce 1844 zemřel sir Timothy Shelley, přešlo dědictví na Percyho a tak matka se synem konečně mohli žít ve finanční stabilitě. Bohužel, už od roku 1839 trpěla Mary silnými bolestmi hlavy. Občas kvůli nim nemohla ani číst a psát. Důvodem k nim byl nádor na mozku, se kterým Mary bojovala až do roku 1851, kdy 1. února zemřela. V její pozůstalosti byl nalezen deník, který psala společně se svým manželem, ustřižené vlasy jejích dětí a šátek, ve kterém se našel popel zesnulého manžela i s pozůstatky jeho srdce.
Mary Shelley žila život, který nebyl v 19. století obvyklý. Důkazem je i její dlouholeté odloučení od rodiny. Prožila mnoho ztrát a pohybovala se v okolí slavných básníků a spisovatelů – to vše ji inspirovalo k napsání románů, které se čtou dodnes Na její odkaz navázala spousta dalších spisovatelů, scénáristů a režisérů. Román "Frankenstein" se dostal nejvíce do povědomí lidí, ale třeba román "Poslední muž" inspiroval budoucí spisovatele sci-fi jako například H. G. Wellse nebo i Arthura C. Clarka. Není asi zveličování, když se řekne, že její odkaz bude žít navěky.
Díla:
Frankenstein (1818)
Mathilda (1819)
Valperga; or, The Life and Adventures of Castruccio, Prince of Lucca (1823)
Poslední muž (The Last Man, 1826)
The Fortunes of Perkin Warbeck (1830)
Lodore (1835)
Falkner (1837)
